Byla jednou jedna kuchyň, v ní dřez a v něm dvě houbičky na nádobí. Jedna červená a druhá zelená. Taky tam byla drátěnka, Jar a štětka na nádobí. Jo a taky špunt. Bylo po obědě a vedle dřezu vyrostly velehory špinavého nádobí. Obě houbičky se navoněny Jarem směle pustily do práce. Zelená vydrhla celičký stůl a ta červená se vrhla do bublinkové koupele. Drhla sklenice, talíře, příbory, s pánví jí pomohla drátěnka, s úzkými sklenicemi od přesnídávky zase štětka. Zrovna drhla hrnec od brambor, když zvedla oči a uviděla svou zelenou kamarádku sedět vedle vodovodní baterie a koukat, co se děje. Odfoukla si bubliny z čela a pokračovala v práci. Když leštila příborový nůž, padly jí oči stejným směrem. Hlavou jí kmitla myšlenka: Proč mi nepomůže?! Já tady dřu, nádobí ubývá jen pomalu a ona si tam sedí a kouká!! Čelo červené houbičky se zatáhlo jak bouřková mračna a mračilo se s každým dalším talířem čím dál víc. V duchu křičela: Nespravedlnost! Jak jenom může? Pak si začala pod nosem brblat a bručet a pěnit (nejen kvůli kvalitnímu mycímu prostředku). Když šudlala mísu od těsta, skrápěla ji slzami vzteku. Celá umouněná klesla vedle své přítelkyně (ani se na ni nepodívala a jen vztekle něco zabručela) a ta hned s radostným výkřikem vyrazila do práce. Obě dvě reakce té druhé překvapila. Cože?! Jak červená houbička vychládala, pozorovala po očku zelenou houbičku jak se spokojeně noří do bublin a pečlivě omývá další a další kousky nádobí. A v tom jí to došlo! Mytí nádobí je práce pro dvě ruce ale už ne pro dvě houbičky. I kdyby jí její kamarádka chtěla pomoct, tak by nemohla. Došlo jí, že je to přece ta nejlepší práce na světě a jak moc ráda ji dělá (stejně jako ta zelená houbička) a jak si ji kvůli svému zbytečnému hněvu vůbec neužila. Přišlo jí to líto.

Když bylo nádobí pomyto a utřeno uklizeno (o to se postaralo stádo barevných utěrek), ocitly se obě houbičky zase bok po boku. Zelená se chvilku osmělovala než se odvážila červené zeptat: „Nevím, co se stalo, ale vypadalo to, že se na mě zlobíš. Můžeš mi prosím říct, co se děje? Ať to spolu vyřešíme.“ Červená se trochu pousmála „Ále, ty za to nemůžeš. To já. Já jsem byla hloupá. Zlobila jsem se, že mi nepřijdeš pomoct. Zvlášť když toho dnes bylo tolik.“ „Já ti přece přišla pomoct.“ „Já vím. Nelíbilo se mi, že sedíš, když já makám. Až pak jsem si uvědomila, že to jinak nejde. Promiň mi to.“ Dál spolu mluvily, ale velmi brzy se jejich hovor stočil k tomu, jak se jim líbí nová vůně Jaru a kterou stranou – tou jemnější barevnou, nebo hrubší tmavou - je lepší mýt určitý typ nečistot a k podobným tajemstvím a detailům jejich řemesla.

Hněv a vztek jsou (asi nejen) u nás doma poslední dobou časté téma. Obzvláště ten nezvládnutý. Spravedlivý hněv je úkaz velmi vzácný. Jako potkat živého jednorožce. Hněv je v drtivé většině případů nespravedlivý. Ne vůči mě, ale vůči ostatním. Vždy to odskáčou nevinní. Jak se dá proti hněvu bojovat? Jak zvládat své emoce? Hněv vede k válce. V první řadě k válce srdcí, ale může vést i k té skutečné. Proti hněvu tak lze bojovat mírumilovností. Učit se milovat mír. Mír ve slovech, v jednání, v srdci. Mít nadhled a nebrat se tak smrtelně vážně. Nebýt tolik vztahovačná. Umět se sama sobě zasmát. Mít vnitřní sílu, která mi pomůže mlčet, pomůže mi víc věřit lidem a taky udělat první krok, abych věci urovnala a jako první poprosila o odpuštění. Jak ale pomoci ukočírovat emoce někomu jinému - ať už dítěti, příteli či komukoli, kdo stojí o moji pomoc? Jak pomoci, když sama v boji s emocemi často selhávám? Jedině s velkou láskou (Můžu ti nějak pomoci? Pojď, popovídáme si o tom. Mám tě ráda.), pokorou (Musím být pravdivá, obzvlášť, když vím, jak podobné emoce sama nezvládám. Navíc ten dotyčný ty moje chyby vidí, vidí mé pády, vidí mě se znovu a znovu omlouvat a zkoušet to tisíckrát nanovo. Je to boj na celý život. Žádný člověk není bezchybný. Definitivní vítězství nás čeká až v nebi) a v neposlední řadě s Boží pomocí (kleknout na kolena a prosit. Prosit Ducha Svatého o ta správná slova, stát se Božím nástrojem - potrubím, kterým bude proudit Boží láska.) Je těžké neodsuzovat člověka, pouze jeho jednání. U hněvu je třeba si pevně zapamatovat jednu věc: Nemám-li stoprocentní jistotu, že mi ten konkrétní člověk chtěl záměrně ublížit, ublížit mi nechtěl. Lidí, kteří záměrně ubližují, opravdu mnoho není. Když cítím, že se na mne druhý hněvá, je třeba jít, promluvit s ním, omluvit se mu. Udělat první krok. Důležité jsou mezilidské vztahy a lidská srdce. A času je málo. Nevíme dne ani hodiny. Komu dát svůj čas, svoji lásku, svoji pozornost než právě svým nejbližším? A kdy jindy než právě teď?