ajajaj

"A je to tu. Zítra jedeme. Kufry sbaleny a naskládány do auta, dvě konference s prezentací cílů, plánů a jednotlivých etap naší velké cesty už proběhly, doma relativně uklizeno, už jen čekám na poslední kousky oblečení, co se ještě točí v sušičce (a přijdou pouze do pohotovostního zavazadla). Děcka se navečeří a půjdou spát. A zítra hurá, na sever do Narnie!"  (Konec citace z mého neexistujícího deníku, ale kdybych si ho psala, mohlo by tam stát třeba tohle.)

Do Narnie, ... hm, tam přímo ne, ale do kraje, kde C. S. Lewis žil a tvořil. Stejně jako další naši oblíbení autoři - A. A. Milne, Agatha Christie nebo pan profesor Tolkien. Naplánovali jsme si cestu do krajů Harryho Pottera, krále Artuše, Sherlocka Holmese, Správné pětky nebo třeba panství Downton. Yes, ladies and gentlemen, do Anglie! Do Anglie vlastním autem na 14 dní se čtyřmi dětmi (nejstarší 10, nejmladší 5 let). Kufry jsme balili pianko skoro tři dny. A vybalovali a prali ještě déle. Rozhodně necestujeme nalehko. 

Na cestu jsme vyrazili v prvni půlce srpna 2023. Část jsme strávili v jižní Anglii v kempu a pár dní v domečku ve Skotsku. Do kufru našeho auta jsme nacpali jeden velký a čtyři malé kufry, stan pro šest osob, spacáky a karimatky, kempingový skladací stolek, sušák, tašku bot a pro každého batoh.

Řídili jsme oba dospělí. Jak bylo třeba. Přestávky na cestě co nejméně po 2 až 3 hodinových intervalech. Občas i častěji. Každé dítě mělo v batohu u sebe láhev s pitím a nějaké drobné hračky - panenky, autíčka, figurky dinosaurů, ... Nešlo by to bez zásoby neoposlouchaných i starých známých audioknih. Slyšeli jsme Robinsona Crusoe, Ztracený svět, Prdící prášek doktora Proktora, K2 (knihu o výstupu československého horolezce J. Rakoncaje s italskou výpravou na druhou nejvyšší horu světa K2), Knihy džunglí, Marťana, Letopisy Narnie, Medvídka Pú a další. 

Měla jsem před cestou obavy? No, měla. Z cesty, z řízení na špatné straně silnice, ... Před několika lety jsme se kvůli nemoci nejstaršího museli vrátit z Řecka. Více času nám zabrala dvoudenní cesta tam než pobyt na místě. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa! Řecký scénář nás naštěstí minul a ani žádná jiná zlá věc nás nepotkala. Bohu díky.

A jedeme ...

Vyjeli jsme v pět ráno, snídani jsme si dali až za jízdy. Mířili jsme si to přes Polsko, Německo a Belgii do francouzského města Lille. Čekalo nás nějakých 1380 km. V Polsku pršelo a i nad Německem nás honil déšť. Navíc byla co chvíli rozkopaná dálnice. Cesta se vlekla. Oběd jsme chtěli uvařit v rendlíku na vařiči. Zrovna sice nepršelo, ale foukalo tak, že to nebylo proveditelné. Zachránil nás McDonald. Za Kolínem nad Rýnem provoz trošku polevil a už jsme byli v Belgii. Slunko zapadalo a únava byla znát. Dávali jsme si hádanky. Na hotel jsme dojeli po 22. hodině. Kluci spali v čtyřlůžkovém pokoji a holky v dvoulůžkovém. 

Ráno jsme si zašli na snídani. Děti milují hotelové snídaně. Tak široký výběr doma nezažijí. Vedle hotelu v obchodě jsme doplnili zásoby krmiva a pitiva a vyrazili dál. Tentokrát nás čekala jen asi hodinová cesta do města Dunkerque. Šli jsme se podívat na pláž. Taťka nám vyprávěl, jak odsud za II. světové války evakuovali pomocí malých loděk 400 000 anglických vojáků. Děti spíš zaujaly hvězdice v písku. Možná, kdyby viděly film Ch. Nolana, po očku by jako já koukaly po obloze, jestli nezahlídnou mezi oblaky neslyšně plachtit Spitfire. Pláž byla obrovská. Sbírali jsme mušle a běhali. Taky jsme objevili dětské hřiště. A pak už jsme jeli k trajektu. Šipky "car ferry" nás dovedly bezpečně k pasové kontrole a to už jsme stáli v řadě číslo 32 a čekali. V řadách kolem nás čekalo několik krásných veteránů. Přijel trajekt a vyjela z nej auta. Dovnitř najely první kamiony a pak osobáky. Auto jsme v lodi zaparkovali na čtvrtém podlaží a po schodišti vystoupali o dvě patra výš. Sedli jsme si k velkému oknu na přídi a sledovali, jak nám uvolnili kotevní lana a jak couváme a opouštíme přístav. A pak uz jenom moře, sem tam nějaká malá loďka. Prozkoumali jsme palubu křížem krážem. Byla to taková velká plovoucí čekárna s restaurací. Líbilo se nám na zádi, kde foukalo a dlouho byla vidět linie vzdalujícího se pobřeží. Asi za dvě hodiny jsme vepředu přes závoj deště spatřili bílé doverské útesy. Když na ně mezi mraky zasvítilo slunko, přímo zářily. Pak jsme se vrátili do auta a pomalu vyjeli ven. Pršelo. První křižovatka, první kruháč při jízdě po nesprávné straně. 

První cíl ještě před příjezdem do kempu: Samphire Hoe. Lidmi vytvořený umělý poloostrůvek. Vznikl kousek od Doveru u paty bílých útesů navezením vykopané sutě při kopání podmořského tunelu do Francie. Stále dost pršelo. Na parkovišti jsme si dali svačinu a čekali, jestli se počasí umoudří. Skutečně po chvíli přestalo pršet. Hned jsme dostali první lekci o anglickém počasí pro začátečníky. Vylezli jsme z auta na obhlídku a ušli kousínek, když nás déšť zahnal promočené zpět. Pláštěnky i nepromokavé bundy byly bezpečně ukryty hluboko v kufrech. Prostě PRŠET MŮŽE ZAČÍT KDYKOLI! (A KDYŽ PRŠÍ, MŮŽE ZAČÍT PRŠET VÍC!) Tahle lekce nám stačila na celý pobyt a bylo to poprvé a naposled, co jsme se téhle školácké chyby dopustili. Když jsme dojeli do kempu u městečka Headcorn, už nepršelo. Ani mokro nebylo. Postavili jsme stan a zabydleli se. Kemp byl čistý, klidný a rozlehlý. Hned vedle kolejí, za kterými byla záchranná stanice pro velké kočky. Ztichlým kempem se po večerech nesl řev tygrů (ne těch našich) a lvů. Kousek muselo být i letiště. Vídali jsme žlutý dvouplošník s akrobatem na křídlech, parašutisty snášející se k zemi a také ty už dříve vyhlížené opravdické letouny Spitfire. 

V kempu jsme strávili nějakých devět dnů. Párkrát jsme se kvůli dešti museli tísnit při jídle snídaní či večeří ve stanu. Většinou bylo ale krásné slunečné počasí. Předsíňka o velikosti 2 na 2 m, kde je umístěn stůl a pět kufrů (a na noc i sušák), dává tušit, že náš pobyt byl hodně kontaktní, ale vše se nám do ní pohodlně vešlo. Na zemi jsme přes podlážku natáhli ještě piknikovou deku, aby nás nestudilo od země a také jsme po večerech hodně využili pořádnou velkou kempingovou lampu. Díky elektrické přípojce nebyl problém nabíjet mobily nebo baterie foťáku. Také jsme párkrát sušili boty, vlasy a mokré oblečení pomocí fénu, který jsme si přivezli. 

Co se řízení vlevo týče, nebylo to vlastně vůbec špatné. Ze začátku trošku nezvyk nejen pro řidiče, tak i pro spolujezdce (který sedí uprostřed cesty) s funkcí navigátora (je levá v Anglii vpravo nebo vlevo?). Je třeba si uvědomit, kde dávám komu přednost, a do kterého pruhu najet, když odbočuji. Maličko odlišné jsou větší kruhové objezdy, kdy je třeba sledovat, do kterého pruhu se zařadit už před objezdem (a taky bliká se při vjezdu i výjezdu z kruháče). Jízda po dálnici je stejná jak u nás. Doprava je klidná (i když je zácpa). Nezažili jsme, že by se někdo lepil na zadek auta, myškoval, nebo zuřivě blikal a troubil, ať uhnete z cesty. Po dálnici a na čtyřproudých cestách se jezdí rychlostí 70 mil, což je nějakých 112 km/h. V Anglii nemají značené začátky a konce obcí. Platí, že pokud není rychlost stanovena na dopravním značkách (což většinou bývá) a u cesty je pouliční osvětlení, je povolená rychlost 30 mil za hodinu. Pokud u cesty lampy nejsou, smí se jet 60ti mílovou rychlostí. A pokud jsme si nebyli jistí, řídili jsme se tím, jak jezdí místní. V jižní Anglii se nám ze začátku těžko jezdilo po klikatých uzounkých cestách ukrytých mezi živými ploty, kde se protijedoucí auta musí vyhýbat. Zvykli jsme si. Rozhodně jsme nebyli jediní, kdo měl volant vlevo. Není třeba se bát.

Co jsme viděli v jižní Anglii ...

Další den jsme vyjeli na výlet do Portsmouthu, kde je hned vedle vojenské základny velké muzeum námořnictva. Měli jsme tak možnost prolézt a prozkoumat paluby HMS Victory - krásné staré dřevěné válečné lodi z roku 1765. Viceadmirál Horatio Nelson z ní velel ve slavné bitvě u Trafalgaru. Před koncem bitvy sám padl, ale bitvu Anglie vyhrála. V současnosti je loď umístěna v suchém doku a rekonstruuje se. Navštívili jsme i expozici ponorek (museli jsme využít water bus a přeplavit se na druhý břeh mořského zálivu). Malinké postýlky, úzké chodbičky, řídící místnost s periskopem i strojovna,... využité každé místečko. Prozkoumali jsme také HMS Warrior - mladší a větší loď, obrněnou parní fregatu s 40ti děly. V muzeu jsme si pak mohli vyzkoušet jak se ponorky zanořují a vynořují, jak se telegrafuje pomocí morseovky, jak funguje radar a mnoho dalších věcí.

V neděli jsme se jeli podívat do Stokorcového lesa, kde bydlí Medvídek Pú, prasátko, sova a další kamarádi. Ten les se ve skutečnosti jmenuje Ashdownský a leží jižně od Londýna. Pan spisovatel Milne tam poblíž žil se svojí rodinou a pro svého syna Christophera Robina sepsal příběhy o hloupočkém medvědovi. Prošli jsme kolem pasti na sloniska, pískoviště klokanice a klokánka, viděli jsme dům sovy (i s Ijáčkovým ocasem místo klepadla), domek prasátka i domeček medvídka Pú. Co nás zaujalo nejvíc byl most přes řeku, kde Pú vynašel hru Medvědí proutky a hrával ji tam se svými přáteli. I my jsme si ji zahráli a nezapomněli jsme, že aby člověk nejspíš vyhrál, musí hodit proutek tak nějak trhaně. 

V pondělí jsme vyrazili do koupací destinace - do Brightonu. Bohužel dost foukalo a tak jsme do vody vlezli jen po kolena. Pláž byla kamínková a voda docela studená. Na pláži jsme si dali oběd a hned se k nám slétli drzí racci a chtěli nám sendviče ukrást. Prošli jsme se po pro Brighton typickém molu, na kterém stojí lunapark. Kluci se svezli na horské dráze s loopingem. V dálce bylo vidět bílé útesy Seven Sisters. Také jsme si dali slavné anglické fish and chips (kluky zaujalo, že je to treska - haddock, stejně jako kapitán Haddock z komiksu o novináři Tintinovi). 

Úterý jsme rozhodně neprospali. Vstali jsme brzy a jeli jsme navštívit lorda a lady Crawleyovi na panství Downton. Zámek, kde se oblíbený seriál o životě anglické šlechty v 19. století natáčel, se ve skutečnosti jmenuje Highclere Castle a je dnes venkovským sídlem lorda Carnarvona. Lístky se dají sehnat přes internet. Pro ty, kdo jako my neměl to štěstí, existuje možnost, jak si zámek prohlédnout i tak. Pokud přijedete dostatečně brzy (otevírá se v devět hodin), na pokladně mají k dispozici určité malé množství lístků. V sídle je zakázáno fotografovat a přístupné jsou přízemí, první a suterénní patro. Horní patra jsou přesně taková jako v seriálu až na velké množství fotografií rodiny lorda Carnarvona. Dole "under the stairs" je to ale jiné. Předek lorda Carnarvona byl velkým mecenášem a spoluobjevitelem Tutanchamonovy hrobky. V suterénu je k vidění expozice o tomto fascinujícím objevu. Nakoukli jsme do pohřební komory, mohli se hrabat v písku,  hledat ukryté artefakty a také si prohlédlout vystavené kopie nalezených předmětů. Po zhruba hodinové cestě autem jsme se octli u Stonehenge. O kameném kruhu se toho moc neví. Lidé, kteří notoricky známou stavbu postavili, nezanechali žádné písemné zprávy a tak se prostě s jistotou neví. Kolem Stonehenge je těch prastarých staveb více. Kamenné mohyly, menší kruhy kamenů, osamocené menhiry a podivné valy. Od vstupního návštěvnického centra je to k samotnému kruhu asi 2 km. Možná to bylo únavou, nebo i tím, že jsme potkávali davy a davy lidí, Stonehenge naše děti příliš nezaujalo.

Ve středu jsme nechali auto před nádražím a do Londýna jsme jeli vlakem. V centru Londýna na nádraží London Bridge jsme byli asi za hodinku (autem nemožné). Prokličkovali jsme k Temži, u Tower Bridge si dali zmrzlinu a koukali jsme se, jak se most zvedá. Na druhém břehu za Towerem jsme nasedli na metro a popojeli pár zastávek. Na náměstí Trafalgar Squere s obrovským sloupem se sochou Horatia Nelsona jsme obdivovali veliké sochy lvů a taky hustotu dopravy (a byli jsme rádi, že nejsme autem). Došli jsme k Buckinghamskému paláci a pozorovali stráže ve srandovních čepicích naražených do čela. Kolem parlamentu a Big Benu jsme došli k London Eye. Vystáli jsme frontu (která byla dlouhá, ale hýbala se rychle) a vystoupali 135 metrů nad hladinu Temže a prohlédli si Londýn z ptačí perspektivy. Z nedalekého nádraží Charing Cross nám pak jel vlak zpátky. 

Další den patřil odpočinku. Jen nakoupit, na oběd i večer grilovat a pobalit kufry.

Na sever...

Brzy ráno jsme zbourali stan, naložili zbytek věcí do auta a vyjeli. Najeli jsme na dálnici a Temži jsme podjeli tunelem. Tentokrát nám vaření oběda na vařiči po cestě vyšlo. Pytlíkovka byla výborná. Odpoledne doprava houstla a tak jsme museli oželet plánovanou zastávku u Hadriánova valu. Jak jsme na obzoru uviděli první kopce porostlé fialovým vřesem, obsypané ovečkami a protkané nízkými kamennými zídkami, věděli jsme, že do Skotska už to není daleko. Minuli jsme Glasgow, odbočku na Edinburgh a za Perthem sjeli do města Scone. Cesta nám trvala nějakých 10 hodin. Ve Scone na nás čekal krásný malý domeček se spoustou hraček (k radosti dětí) a s pračkou a sušičkou (ke spokojenosti maminky). 

Další den jsme dopoledne odpočívali a po obědě vyjeli po dálnici přes obrovský visutý most klenoucí se přes mořskou zátoku do Edinburghu. Zaparkovali jsme na kraji města a do centra dojeli dvoupatrovým autobusem. Naším cílem bylo nenápadné obchodní centrum na břehu moře. Tam kotví HMY Britannia - dnes již vyřazená královská jachta, na palubě které královna Alžběta II. a členové královské rodiny sjezdili celý širý svět. Štěstí bylo, že audio průvodce byl namluvený i v češtině. Dozvěděli jsme se tak spoustu zajímavých věcí. Například, že okna královniny ložnice byla speciálně umístěna o něco výše, aby nikomu, kdo šel po palubě, nesklouzl zrak a nenarušil tak královnino soukromí. O chod lodi se staralo 250 námořníků, detektivové, služebnictvo a taky kapela. která trénovala každý den (samozřejmě co nejdál od komnat královny, aby její výsost zkoušky nerušily). Na palubě byl operační sál, prádelna (například admirál se při plnění svých oficiálních povinnostech převlékal až 16x denně), pošta, a samozřejmě prostory pro oficiální audience a také soukromé pokoje královny i prince Philipa. Potom jsme se vrátili do centra Edinburghu a prodrali jsme se davem na kopec, kde stojí hrad. Lístky bohužel nebyly a tak jsme se prošli uličkou, která byla inspirací autorce Harryho Pottera, když psala o Příčné ulici a o krámku prodejce hůlek pana Olivandera. Do takového krámku jsme se i podívali. Při prokličkovávání davem (ve městě se právě konal nějaký festival) zpátky k zastávce, jsme mohli poslouchat specifický a výrazný zvuk dud. To dudáci v červených uniformách dudali na hradbách hradu a všude na hradě plály pochodně viditelné z velké dálky. Wow.

Další den jsme se pustili na skotskou vysočinu. Projížděli jsme nízkými kopci porostlými vřesem. Tolik odstínů fialové pospolu jsem ještě neviděla. Od světlých něžných tónů až po tmavou fialovohnědou barvu. Sem tam borovicový les, sem tam kamenitý potok, tu pršelo a jinde vše zlatily sluneční paprsky. Už jen cesta byla zážitek. Nejsevernější místem naší dovolené - městem Invernes jsme jenom projížděli. Za chvíli už jsme spatřili temné vody jezera Loch Ness. Záhadný tvor vzbudil u našich tygrů velký zájem, mohli si oči vykoukat. Dojeli jsme k zricenine hradu Urquhart Castle stojícímu na břehu jezera. Dostali jsme pracovní listy pro děti a všude po hradě jsme hledali vlky. Byla jich tam spousta. Dopočítali jsme až k číslu 22 (malé cedulky s obrázkem vlka byly rozmístěné všude možně po hradě. Za mě super aktivita pro děti ve stylu za málo peněz hodně muziky). Prošli jsme strážní věž, vězení, sušírnu obilí, stáje, dalši věž, sestoupili jsme vodní branou a potom, co jsme si prohlédli zbytky holubníku a přešli do nejstarší části hradu jsme JI spatřili. BYLA TAM! Lochneska! Vykukovala  z vody asi uprostřed jezera. Nevěřili jsme vlastním očím. Ale fakt tam byla. Zamávali jsme na ni a jeli dál. Opustili jsme civilizaci a zamířili do divočiny. Cesty byly užší a užší, asfalt už jsme dávno opustili a na konci... parkoviště. Pořádně jsme utáhli turistické boty a cestou necestou jsme hlubokým lesem došli až k mostku přes potok. Ukázalo se, že mostek nikam nevede a po pár metrech končí. Pod nohama se nám otevírala hluboká propast a vody potoka, který nás sem dovedl, padaly jako bílý závěs dolů. Stály jsme nad vodopádem Plodda Falls vysokým 47 metrů. Takhle si představuji Narnii. Úzká hluboká soutěska, na dně potok, vodopád, vysoké stromy porostlé lišejníkem a vysoko na nebi krouží osamělý dravec. Mno, krása. Aslana jsme sice nezahlédli, ale cestu na dno rokle jsme i tak našli. A pak byl už čas se vrátit. Jeli jsme kolem dalších lochů (jezer), pod nejvyšší horou Anglie Ben Nevis až do soutěsky Glen Coe. Navzdory velmi silnému dešti jsme aspoň zastavili a kdo chtěl mohl jít na krátkou obhlídku. Vrcholky kopců se skrývaly v oblacích, chladně foukalo a pršelo, ale byla to nádhera. 

Další den patřil opět odpočinku. Sjeli jsme autobusem do Perthu na oběd a na zmrzlinu, prošli jsme se a taky poslali pohledy. 

Poslední den před odjezdem patřil technické památce. V městečku Falkirk stojí obrovský lodní výtah. Uzounký kanál protíná celý ostrov a převýšení lodě překonávají pomocí zdymadel. Lodní výtah díky Archimedově zákonu překoná převýšení 45 metrů za pouhých 5 minut a to všechno s motorem o výkonu srovnatelném s obyčejnou rychlovarnou konvicí. Přes zdymadla by to lodi trvalo celý den. Taky jsou v těch místech zbytky Antoniova valu (severnější brácha valu Hadriánova, který římští borci v sandálech proti skotským frajerům v sukních neobhájili), ale byl tak nenápadný, že jsme ho přesněji nelokalizovali. Ale někde tam byl. Děti zaujalo vodní dětské hřiště se soustavou ručních čerpadel, kanálů a přehrad. Kupodivu ani moc mokří nebyli. Přesunuli jsme se po (sotva znatelném) proudu kanálu níže k moři, abychom stanuli tváří v tvář obrovským exemplářům tvorů zvaných kelpie. Jedná se o mýtické tvory ne nepodobným našim vodníkům a hastrmanům (však také český název pro kelpie je hastrmanec), který se nejčastěji zjevuje v podobě koně, láká lidi, především děti k vodě a topí je. Když se člověku podaří chytit kelpii za hřívu, zkrotne a donese ho, kam jen si bude přát. Byly obrovské. Barča byla nadšená.

Vzhůru domů

 A tak jsme opět jeli. Tentokrát na jih. Zácpy nebyly, jelo se dobře, jen drobná nevolnost k velké nelibosti všech provoněla auto na mnoho dalších kilometrů. Ale vlhčené ubrousky s vůní ve spreji to zachránily. Cestou jsme potkávali neobvyklé množství kamionů  prevážejících mobilní domy - vypadaly jako šneci. Krajina se čím dál víc měnila, nespoutané Skotsko jsme opustili a míjeli jsme úhlednou rovinu. Když jsme zahlédli v dálce zubaté mrakodrapy Londýna a přejeli přes Temži, věděli jsme, že jsme již blízko. Naším dnešním cílem na půdě britských ostrovů bylo Folkestone, odkud nás čekala jízda eurotunelem na kolech vlaku. V terminálu jsme zjistili, že náš vlak má hodinu zpoždění. Na informační ceduli po asi dvaceti minutách bliklo že můžeme pokračovat. Tak jsme projeli britskou a francouzskou pasovou kontrolou, a také bezpečnostní (spíše formální) kontrolou a už jsme stáli v přidělené řadě číslo 16 a mysleli jsme si, že tu budeme čekat. Ale nestáli jsme tu ani pět minut. Najeli jsme na nástupiště a vjeli do vlaku. Zpoždění nakonec nebylo takové jako ukazovala cedule. V našem vagóně jsme byli tři auta - karavan, my a jeden ford tranzit. Od ostaních vagonů nás dělily protipožární dveře, které se zavřeli hned po našem "nástupu". Mohli jsme vystoupit, prozkoumat vagon a koukat malými okénky ven. Většinu půlhodinové cesty tam ale z pochopitelných důvodů nebylo vidět nic než tma. (Na Youtube jsou velmi zajímavá video jak z nástupu a samotné cesty vlakem tak i z trajektu. My jsme si v praxi ověřili, že jsou přesná a odpovídají skutečnosti.) A už jsme byli v Calais ve Francii. Přetočili jsme hodinky o hodinu vpřed, najeli na tu správnou stranu silnice a jeli. V průběhu asi hodinové cesty jsme minuli Dunkerque a zamířili opět do Lille, tentokrát do jiného hotelu.

Ráno v šest jsme zašli na snídani a pak jeli a jeli. Tentokrát nás navigace navedla přes Belgii, Nizozemí a Německo. Asi kolem poledne, když jsme byli někde uprostřed širého Německa, jsme se rozhodli, že nebudeme riskovat jízdu hluboko do noci a radši ještě jednu noc někde přespíme. Přenastavili jsme navigaci a šinuli si to přes rozkopané Německo dál. U Drážďan se začaly objevovat směrovky na Prahu. O kus dál dálnici zastavila nehoda a policie směřovala dopravu mimo dálnici. Hranici jsme tak přejeli po okresce kupodivu celkem nenápadně bez fanfár a slavobrán. Zastavili jsme u malého penzionku těsně za hranicemi. Na večeři si děti daly oblíbené palačinky a rodiče pivo. Děti pak oblehly nenápadnou prolézačku a hrály si tam až do tmy. Ráno po snídani jsme obdivovali šachy s parádními figurkami a dokonce jsme si mohli zahrát. Taťka porazil Jindru a Ondra uhrál proti taťkovi s Domikem remízu. A pak jsme vyjeli. Minuli jsme Ústí nad Labem, horu Říp, zamávali jedné tetě v Praze, strejdovi v Brně, další tetě v Olomouci a už tu byl Klimkovický tunel a HURÁÁ Ostrava! Home  sweet home! Na oslavu jsme při večeři bouchli dětský šampus.

Za 14 dní na tachometru přibylo 8 000 km, tankovali jsme nespočetkrát, dopravních zácp jsme zažili dostatek, ale jediná kolona, kde se stálo (jako že fakt stálo) byla tak nějak nepřekvapivě ta před Brnem. Zmokli jsme pořádně jen jednou, pak už to byly jen menší přeháňky, nikdo neonemocněl, ubytování v kempu i na severu nám klaplo, ani cestou nás nic zlého nepotkalo. Bylo to po všech stránkách povedené dobrodružství. Děcka se naučila pár anglických slovíček, já taky, všichni jsme přežili bez úhony na těle i na duchu a já se opět ujistila, že zvládneme faaakt hodně. Byla to pecka!