Nastal čas a má rodičovská dovolená mi na začátku léta nadšeně zamávala z vlaku plného šťastných rodinek mířicích za sluníčkem na Jadran a já byla vržena do radosti i strastí pracovního procesu. Jsem pracující matka čtyř tygrů. Musím hned na úvod říct, ze mám moc prima práci. A skvělého manžela i děti. Jenže jestli jsem předtím měla pocit, že toho moc nestíhám, teď je to občas teda FAKT HUKOT.

Náplň mojí práce: hračky, hračky, hračky, ...

Musela jsem si zvyknout, že už nehraji v domácnosti prim. Že prostě musím popustit ty otěže (ale zas ne úplně) a nechat ostatní, aby se mohli zapojit. Oni to umí a i ti malí to zvládnou. Jen prostě pracují jiným tempem a stylem než já. V té části činností, které mi zůstaly, je třeba, abych byla důsledná a dotahovala věci do konce. Aby na mě byl spoleh. Na jednu stranu musím dětem věřit a přesto je kontrolovat a sem tam připomenout, popostrčit, pokud nejde jinak, tak i dotlačit. Bohužel se mi to vždycky nedaří v klidu a laskavě.  Ráno odjíždím ještě než děti vstanou a tak se aspoň snažím, aby byla snídaně na stole a večer, aby si nachystali, co si oblečou. Prostě aby jejich den začal pokud možno co nejhladčeji. Jsou okolnosti, které neovlivním a tak to občas hladce nejde. Ani obratce. 

Odpoledne miluju dny, když netaxikařím do kroužků. Spláchnu totiž nějaké resty, co na mě čekají, něco upeču, uklidím prádlo. „Mami, půjdeš si s námi hrát? Kdy si zase něco zahrajem? Budeš nám číst?“ Ach jo. Ráda bych, fakt strašně moc, ALE ... Seznam každodenních činností, které musím zvládnout než půjdu večer do postele se značně prodloužil. A nemůžu si říct: to udělám zítra. Zítra tu nebudu a bude to hned ráno potřeba. Do toho je potřeba trénovat matematiku a cvičit logopedii (a pravidelnost fakt není moje silná stránka). Popravdě mírné chvění, že jsem určitě něco zapomněla a nemůžu si vzpomenout co, mě pronásleduje i ve snech. Obdivuji manželovu systematičnost a vytrvalost. A taky jeho nadhled. Tomu se pomalu učím. Občas jsem ale velmi natvrdlý žák.

 Ty dny, kdy taxikařím jsou jiné. Vlastně je mám taky rada. Mám víc prostoru poslouchat vyprávění dětí během cesty a taky trochu toho času pro sebe, kdy si mohu během čekání na konec kroužku třeba číst. Je to vykoupeno tím, že večer bude o to víc napilno.

Přesto všechno se najdou chviličky, kdy se věnuju jednotlivým dětem naplno. I kdyby to byl jen oční kontakt a naslouchání na 100 % na pár minut - ať už mi líčí zážitek ze školy, co se mu zdálo, na co přišel nebo objímám trucující dceru. Vrcholem našeho dne jsou večeře. Není to úplně každý den ani to není každý den na pohodu ale docela často se nám to daří. Buď já čtu nějakou knížku na pokračování a tygři jak pěny poslouchají, navzájem se nepošťuchují a cpou se, nebo (a to je častější) hraje manžel na kytaru a společně zpíváme. Když děti dojedí, můžou jít tancovat a poskakovat v rytmu kytary ke kuchyňské lince.

Tygři jsou čím dál tím samostatnější a šikovnější. Oni i já objevujeme nové dimenze. Za mě nejen nové dimenze únavy a (nebudu lhát) kolikrát vzteku, když mě vytočí – a to oni umí moooc dobře, ale i nové dimenze překonávání sama sebe, své lenosti, nové dimenze kreativity v nacházení způsobů jak s dětmi trávit čas, kdy jsme si blízko, děláme to, co nás baví a neřešíme povinnosti. Prostě se učím, abych neřešila jestli si nachystali oblečení na ráno, vyčistili zuby PASTOU nebo udělali úkoly zrovna ve chvíli, když přišli se ostýchavě svěřit s tím, co je trápí. I když mě to zdrží v tom, co zrovna teď dělám. Abych je neodradila a oni se nebáli přijít i příště. Správné načasování je často kámen úrazu. Kdy ještě naslouchat a kdy popohnat? Kdy ještě vydržet a kdy huknout, ať se věci pohnou? A je toho všeho STRAŠNĚ MOC! A ano, jsem z toho všeho hrozně unavená! Já i manžel. Naštěstí na to nejsme sami. Máme jeden druhého.

Celkový pocit na konci dne se většinou odvíjí spíš od toho, jaká jsem byla a jací byli lidé kolem mne, než od toho, kolik jsem toho stihla (i když to má taky určitou váhu). Snažím se, abych byla laskavá a dovolila svým dětem dělat chyby a neuškvařila je za to potom na škvarek. A taky abych byla hodná sama na sebe. Nejsem bezchybnatá, ale jsem milovaná Boží dcera. A Bůh mě bere a miluje i s mými chybami.

Tygři

A tak bojujeme dál.  Někdy to jde, někdy ne. Zvykáme si. Občas je logistika kdo kam kdy jak pěkně komplikovaná. Je to jak se žonglováním, kdy se snažíte udržet ještě jeden míček ve vzduchu navíc. A občas nám to opravdu popadá. Ale jdeme dál.

A tak vzhůru na pól, vstříc novým zážitkům… ;-)