Ač žijeme v Ostravě, máme kus za domem veliký Bělský les (ten, co o něm Jarek zpívá, že se v něm toulají mamuti). Je to poklad. Za ty roky, co jsem doma s dětma ho mám prochozený křížem krážem. Kočárek, který máme, si s trochou toho terénu poradí, a tak se pouštíme i na ty užší stezičky a pěšinky. Kluci to milují. Ať už jdeme na expudici objevit severní tyčnu, bojovat proti ostružiňákům, praskat netykavky, kácet stromy či stopovat zmíněné mamuty. Nejoblíbenější je (stále) sekání čehokoli jakýmkoli kusem dřeva a prosekávání si cestu k Růžence (samozřejmě za zpěvu patřičných skladeb ze Svěrákovo-Uhlířovy operky). V úterý večer se Ostravou prohnala zuřivá bouřka, a tak jsme včera vyrazili na obhlídku revíru. A nebyli jsme zklamáni. Na kratičkém zhruba tří kilometrovém okruhu tři vyvrácené veliké stromy a nespočetně popadaných velkých větví. Lesáci asi nemají radost, ale my ji rozhodně měli. Dokonce jeden vývrat byl tak blízko u cesty, že nebylo třeba prodírat se kopřivami. Pán Bůh nás má rád.

Pokaždé objevíme něco nového. Tentokrát to bylo shromaždiště ohroženého druhu Krtka polárního, který se vyznačuje tím, že vlastní bílou sbíječku a bílý hustý kožich.

Barunku jsme v kočárku zabavili kytičkou pomněnek. Holčička si k něžným kvítkům lehce přivoněla a byla spokojená. V nestřeženém okamžiku je ta naše éterická bytost opásla.

Kam se hrabou obyčejné prolízačky :-)