Před nějakou dobou se mi do rukou dostala knížka Děti jsou hosté, kteří hledají cestu od doktorek Jiřiny Prekopové a Christel Schweizerové. Tady je kousek z jejich knihy, který je, myslím si, v současné době předvánočního shonu více než aktuální a platí nejen o dětech a Vánocích.

Dárek
…V Indii mají pro dárek několik označení. Jedno z nich je „prasad“ a znamená, že dárce děkuje obdarovávanému za to, že přijímá jeho dar (jeho lásku). Zde je velmi zřetelně vidět, co se vlastně děje při obdarovávání – probíhá hluboká vnitřní výměna, setkání na úrovni srdcí. To je nejhlubší vnitřní smysl každého dárku, že zde v lásce probíhá výměna. Nezáleží na tom, jakou má dárek materiální hodnotu. Čím jsou děti menší, tím víc vnímají to, co je v každém dárku obsaženo. Nejhezčí dárky pro malé děti jsou ty, ve kterých mohou znovu a znovu poznávat dárce: Kabát, který upletla babička a maminka ho hezky vycpala, šálek, který tatínek přivezl z cesty, básnička kterou poslal strýček a kterou maminka každý večer recituje. Ale i šnečí ulita, největší poklad Petra od sousedů, kterou dal svému příteli k narozeninám.
Všechny tyto dárky obohacují proto, že z nich stále je vidět dárce a v popředí nestojí materiální hodnota dárku. Zdařilý dárek se vždy dotkne srdce. Chce přinést radost. Když se to podaří, vznikají v srdci i jiné pocity, jako údiv, úcta a vděčnost.
Dříve lidé nemohli mnoho dávat a to, co dávali, vždy na sobě neslo stopu dárce. Panenku, kterou dostala malá holčička, vyřezával dědeček a už jenom díky tomu byla jedinečná. Nebyla dokonalá a ve své nedokonalosti ponechávala prostor dětské fantazii. Měla v sobě něco osobního a zpravidla byla nenahraditelná, protože dědeček nebo maminka si mohli pouze jednou dovolit tu námahu, vyrobit hračku. Všechno to z ní činilo radost přinášející vzácnost a dítě mohlo v aktu obdarování lépe vycítit lásku, ze které byl dar dáván. Samozřejmě, že nebylo možné dostávat dárky každý den, a tak se příležitosti, kdy se dárky dávaly, stávaly důležitými milníky. Rukavice a vlněné ponožky, které se dostávaly k vánocům, nebyly pouze nutností a znamením lásky, ale i znamením roční doby.
Obdarovávání bylo dříve mnohem více spojeno s obyčeji a mělo proto symbolický charakter. Opravdový obyčej vychází z hloubky duše a tam, kde je ještě živý, prohlubuje smysl života. Teprve blahobyt umožnil to, aby se dárce z dárku vytratil. Tak nám unikl nejhlubší smysl obdarovávání a už nevíme, proč by měly být dárky spojeny s určitou zvláštní příležitostí.
Kdybychom rozuměli dárku jako Indové, věděli bychom, že mu předchází oběť. Dávám část sebe sama. Oběť dárce teprve dělá dárek  dárkem. Dárkem proto může být všechno: Čas, který věnujeme, abychom něco vyrobili nebo vymysleli, písnička, kterou zazpíváme dítěti pro útěchu, dovednost, kterou předáváme dál, to že se kvůli druhému něčeho zřekneme. Z dárku činí velký dar ne materiální hodnota, ale vnitřní výměna mezi dárcem a obdarovaným.
Pro dnešní děti je těžké zacházet správně s dárky, protože je jimi zahrnujeme, a tak zdůrazňujeme materiální hodnotu dárku a zanedbáváme vnitřní výměnu. Je mnohem jednodušší jít, koupit nějakou maličkost a přinést ji na návštěvu, než dítěti přinášet sebe. Přece jenom to stojí určitou námahu naučit dítě vzdát se blahobytu, a tím ho naučit intenzivnějšímu prožívání. Pro dítě je důležité (a čím je dítě mladší, tím je to důležitější), aby byl každý dárek oslavován, aby dítě vědělo, při jaké příležitosti ho dostává a aby v dárku poznalo dárce. Jako odpověď na časté otázky by mohlo posloužit shrnutí toho, co jsme vyložili:
Cena správného dárku, který obohacuje a vede k prohloubení láskyplného vztahu, nespočívá v materiální hodnotě, ale v tom, nakolik se v něm projevuje dárce. Má charakter něčeho vyjímečného, nezaslouženého, jedinečného. Je přijímán srdcem a vyvolává radost, úctu a vděčnost. Vděčnost, která často přesahuje dárce a vede až k Bohu. Pravý dárek nemá co dělat se soutěžením, rozmazlováním a nadbytkem. Při obdarovávání je méně (co do vnější hodnoty) často více (co se týče nitra) a bohužel i naopak.