Máme čtyři děti. Každý den se všichni společně modlíme večerní modlitbu. Podoba zůstává celkem neměnná (pokud samy děti třebas nechtějí vyzkoušet nové růžence a pomodlit se, aby už nebyl covid nebo za mír). Zapálíme starý paškál, každé dítě se pomodlí svou modlitbičku, kdo chce za něco poprosit či poděkovat a na závěr společně Otče náš. Pusu a křížek a spát.

Baví mě ty dětské prosby a díky. „Že u nás byli babička a děda“ (i když to bylo třeba před pár dny), „že bylo dneska venku hezky“ (i když lilo a byla kosa jak blázen), „že jsem viděl bagr“, trošku manipulativní „prosím, ať si můžu dnes před spaním ještě číst“, „děkuji, že jsem dostavěl svoji věž a že stavím svůj hrad“ (za tohle nejmladší děkuje opravdu každý den). Dcerčiny prosby i díky jsou propletené a pomíchané a trošinku zdlouhavé. „Prosím, že jsem dnes viděla Máju a že se mi ve školce líbilo a že mám nové boty a děkuji ať je zítra venku hezky a že …“ Oproti ní podstatně stručnější dvojka utrousí své prosté: „za děti na Ukrajině!“ a je hotovo.

Každé dítě má svou osobní modlitbičku. Všichni ji měli, jen nejmladší ne. Zůstával u svého zkomoleného znamení kříže: „Oče i Syna, amen“, se kterým vlastně přišel sám od sebe. Nastal čas, aby měl i on tu svou. A tak jsem hledala. Repertoár známých už byl vyčerpán, tak to chtělo něco nového. Nejstarší syn má evergreen mezi dětskými modlitbičkami, ze kterého už co nevidět vyroste, ale zatím se ho nechce vzdát:

„Andělíčku, můj strážníčku,

opatruj mi mou dušičku,

opatruj ji ve dne v noci,

od škody i od zlé moci.“

Druhorozený se modlívá tu také známou broučkovu od pana Karafiáta:

„V podvečer Tvá čeládka,

co k slepici kuřátka,

k ochraně Tvé hledíme

laskavý Hospodine.“

Dcerce jsme tu její objevili v jedné dětské modlitební knížce:

„Pod hebkou peřinku ulož mě spát

do měkké peřinky, kterou mám rád.

Země se otáčí, zas bude den,

Bože dej dobrou noc a sladký sen.“

Moje kamarádka mi půjčila knížku slovenského autora Milana Rúfuse Modlitbičky. Na obálce se pnou něžné kvítky a stejně něžné a hluboce pravdivé jsou i verše uvnitř. Prosté, čisté. Krásné. Volně jsem Dominikovi jednu z nich přeložila do češtiny:

„Všechny děti světa – Tvoje sedmikrásky,

kterými jsi osil modrou planetu –

– děkují Ti Pane za dar lidské lásky,

i dar Lásky Boží, ten dar, že jsme tu.“

Když jdeme spolu pro sestřičku do školky, syn při pohledu na kvetoucí trávník nadšeně připomíná, že to jsou ony, ty jeho sedmikrásky, co tam kvetou. V knížce jsem našla ještě jeden klenot, který se u nás zabydlel. Ta je moje. Těsně „předzhasínací“. Za všechny děti. Za ty naše, za ty v našem okolí i na celém světě a jejich rodiče:

„Jako bylo na počátku,

ať je tak i s námi.

Aby děti táty měly,

aby měly mámy.

 

Jako měly na počátku,

i my ať tak máme.

Aby byla Boží Matka

v každé lidské mámě.

 

To, co bylo na počátku,

dej nám dobré nebe.

Aby každý lidský táta

nosil Otce v sobě.

 

Opatruj v den svého svátku,

Bože, tento plamen.

Jako bylo na počátku,

ať je navždy. Amen.“