ajajaj

Od posledního „nezapomenutelného“ (zde) uplynuly tři roky. Tři dlouhé roky. Nebo krátké? Utekly jako voda. Děti nám porostly (devítiletý Jindra chodí do 3. třídy, sedmiletý Ondra je hrdý prvňáček, Barunka má 5,5 a je předškolačka a za tři měsíce čtyřletý Dominik je se mnou doma), i já jsem porostla. Ta nejakutnější forma mateřství, kdy jsem musela v noci xkrát vstávat k malému mrňouskovi je pryč. A jaké to tedy je? Pro srovnání jsem si to sepsala. Cítím se mnohem volněji a svobodněji než před těmi třemi roky (a také déle spím). Ale když se na to tak dívám, taky jsem se dnes skoro nezastavila. Hodinky ukazují něco málo pod 16000 kroku (můj muž by určitě neopomněl dodat, že to musí počítat blbě, že to není možné). Kdybych si následující přehled dne přečetla před těmi třemi lety, asi bych nevěřila. Ta změna by mě naplnila nadějí. A tak i to je účelem těchhle řádků. Těm, kteří mají maličké děti, jsou nevyspalí, vyčerpaní, možná i trochu zoufalí, bych chtěla ukázat světýlko naděje, ze to bude mnohem lepší. Stále platí a já mohu upřímně říct, že jsem šťastná tam, kde teď právě jsem. A co bude dál? Bůh ví. A s Jeho pomoci přece nemůžeme nezvítězit.

Je 5:45

Budík. Vstávám. Beru si župan a jdu dolů. Ohřívám čaj a chystám snídani – buchtu nebo chleba s marmeládou. Pak sedám na gauč a v mobilu otvírám breviář.

„Dej nám prožít tento den radostně, klidně a bez úhony, abychom tě mohli večer chválit s radostí a čistým srdcem."

Jo, tohle přesně chci.

Je 6 hodin

Jdu nahoru do pokoje budit děti. Budím Jindru, Ondru a Barču. Vstanou, navlečou si župany a s hromádkou oblečení v náručí jdou dolů. Dole kecnou ke stolu a snídají. Trochu se handrkuji a pošťuchují. Já chystám v kuchyni klukům svačinu. Barča s Jindrou se dohaduji o další kousek buchty. Výsledkem je uražený odchod Jindry od stolu do obýváku, kde se po hlasitém projevu svého rozhořčení začne převlékat. Nu což, ok. Ostatní se jdou taky převlékat. Ti dva zbývající do herny. Platí heslo rozděl a panuj. Nakazuji klid zbraní a odcházím se převléct taky. Po schodech s županem v rukou schází nejmladší Dominik. Usadím ho ke snídani a jdu do koupelny česat Barču.

Před odchodem spouštím předletovou kontrolu: Máš kapesník? Svačinu? Respirátor? Klíče od skříňky? Rukavice? Venku je mínus čtyři. Obouváme se a jdeme. Dominik zůstává u snídaně. Za chvilku za ním přijde tatínek. Manžel pracuje na homeoffice.

Vycházíme. Venku je pořádná kosa. Všude je bílo. Jemný poprašek a pomrzlo. Děcka si hrají na autobusy. Poctivě hlásí zastávky i to, jestli jsou na znamení. U sloupu, U kanálu (zastávka na znamení),…

...

S Barčou zamáváme klukům a jdeme do školky. V šatně se Bára převleče, dá mi pusu a s hlasitým DOBRÝ DÉN vchází do třídy.

Jdu domů. Každé ráno obdivuji východ slunce, ale dnes je obloha pokrytá pochmurnými šedými mraky. Modlím se růženec. Za cestu dám jeden, někdy dva desátky.

Jsem doma. Dominik mě bouřlivě vítá. Snídám. Domik se sám převléká. Diskutuje (silně mi připomíná nejstaršího bratra, ale jeho úrovně zatím nedosahuje), že by se mnou chtěl stavět kuličkovou dráhu. Vysvětluji, že to teď nejde, a vyjmenovávám, co na nás všechno čeká. Smutně povzdechne, ze to bude trvat dlouho. Souhlasím. Vyklidím myčku a spustím čištění. Pak jdu nahoru nacpat pracku, ustlat a vyvětrat a sundat a poskládat prádlo.

V prádelce máme plíseň. Zajdu si pro štafle, vyklidím z prádelny sušáky a beru sprej a hadru. Domik sedí na chodbě a hraje si s nefunkčním CD přehrávačem. Střílí anténou na neviditelné nepřátele. Hotovo. Odnáším štafle. Manžel mě upozorňuje, že plíseň je i v pokoji. Hmmm a to jsme si libovali, ze to letošní zimu zvládáme bez plísně. Jdu do pokoje, vyrovnám s Dominikovou asistencí knížky z poličky a čistím postižený roh. Větrám. S Dominikem si prohlížíme v ložnici prázdninové deníky. Domik mě ukecá na lego. Stavíme z lega dupla koleje přes cely pokoj. Pak jdu dolu narovnat do čisté myčky nádobí, pouštím ji a vracím se nahoru roztřídit a uklidit prádlo. Uklízím knížky zpátky do polic a třídím ty, co děcka moc nečtou. Pračka doprala a tak jdu věšet. Mezitím poslouchám Ranní kávu z Deskofobie (stream o novinkách v deskoherním světě). Domika už vlaky nebaví a tak se mi plete pod nohama. Nacpeme další pracku a jde se dolu. Já mířím do sklepa pro brambory. Kouknu na manželův první pokus o domácí sýry camembert. Už jim začíná růst kožíšek. Já nahoře plíseň likviduji a on si ji ve sklepě pěstuje. :-) V kuchyni krájím jablko a loupu brambory. Domika pošlu, ať si jde vybrat nějakou hru. Brambory se vaří a my hrajeme. V Dragominu vyhraje Domik a v Jurské véče taky. Jdu ohřívat guláš a zamířím opět do sklepa tentokrát pro kysané zelí ke guláši. Dominik chystá na stůl.

Je 11.30

Oběd. Guláš je tutovka, to Domikovi chutná, tak baští bez potíží a celkem rychle. Sklidíme ze stolu, oblečeme se a jdeme do školky pro Barču. Cestou obhlížíme bagry a válce a hromady štěrku. Samozřejmě nahlídneme i do hlubokého výkopu. Tohle je chvíle, kdy je dlouhodobě rozkopaná cesta posuzována velmi pozitivně.

Zvoníme u školky. Domik počká na lavičce v chodbičce u dveří. Já se vítám s Barčou. Ličí mi, co měli na oběd (buď je to guláš, rajská nebo řízek, ostatní jídla nestojí za zapamatování) a že venku spadla do bláta. Bavím se s paní učitelkou, jestli můžu přinést vytřízené pohádkové knížky.

Míříme domů. Zase kolem bagru. Domik jde po patníku, Barča taky. Hrajeme oblíbenou hru „Poklad v kanále“. V kanále se může ukrývat buď bomba nebo poklad. Co tam je určuje Barča. Konečné skóre: já asi šestkrát vybuchla, Domik s Barčou získaly několik pokladů, jeden milión penízků, nějaké diamanty a korále. Barča navíc i nějaké prstýnky. No neměla jsem štěstí. Ptám se Barči, jestli se o mě postará, až budu stará a nemocná. Říká že jo, že mi bude dělat palačinky a řízky. Super, už se na to těším. „Pochodových“ her máme víc – „Nešlápni do lávy“ (nešlapej na praskliny a spáry mezi dlaždicemi), „Nešlápni do jezera“ (po dešti), „Nešlápni do zmrzlého jezera“, „Past na Popelku“ (šlapej na houpavé dlaždice), „Kouzlení“ (B.: Ať je mamka plot, já předvedu, D.: Ať je mamka zase mamka, B.: Ať je mamka tygr, já oba kouzelníky s patřičným zvukovým doprovodem začnu honit dokud nezazní od D. protikouzlo. Nejčastěji demonstruji dům, auto, všelijaká zvířata, bagr, strom, kámen,…), „Nejdelší krok“, „Dělej to, co dělám já“, „Šlápni na stín“ a spoustu spoustu dalších.

Jsme doma. Barča se převléká a vítá se s taťkou. Pak si s Domikem hraji s kolejemi. Já uklidím v kuchyni a pak věším v prádelně druhé prádlo. Domik a Barča dobrovolně a sami od sebe věší ponožky. Pak si na deset požehnaných minut sednu. Pořeším nějaké maily, s kamarádkou se domlouváme, že až přijede, půjdeme do divadla. Těším se.

Probírám knížky dole v obýváku. Barča a Domik protestují, že knížku o tom jak medvídek Pú slaví Vánoce, Valentýn nebo třeba díkuvzdání do školky nepošleme. Tu totiž oba milují nejvíc na světě. Přece! :-) Sice jsem je s ní už delší dobu neviděla, ale nechám se ukecat. Ty ostatní dávám do tašky pod schody.

Kluci jsou doma. Pozdraví se halasně se všemi, jdou se převléct, vybalit krabičky od svačiny, úkoly. Ondra si přečte jednu stránku z učebnice, sbalí věci a jde si hrát. Jindra smlouvá, diskutuje a zaníceně argumentuje, zda musí dvě věty, které má vymyslet a napsat do pracovního sešitu, psát nanečisto. Jednoduchá odpověď ano, ho neuspokojuje. Po nějaké době kapituluje (nikoli definitivně a nikoli bez řečí) a píše. Mé věcné připomínky, k nedostatkům toho, co napsal neakceptuje a pouští se do mnohomluvné obhajoby. Nakonec píše věty znovu a pak ještě jednou. Rozhodne se nedá říct, že svou prohru přijímá s pokorou. Mezitím se pouštím do pečení buchty na večeři. Jindra se tváří spokojeně a rychlostí blesku se mihne kuchyní - chce se přidat k Ondrovi, který si vedle staví kuličkovou dráhu, kterou dostal k narozeninám. Brzdím ho a úplně nejvíc trapně chci úkol vidět. Vytočí oči a já si vyslechnu přednášku na téma důvěra. V úkolu jsou k smůle všech zúčastněných i nezainteresovaných kolemjdoucích chyby. Trvám na nápravě, čímž probouzím ze spánku Vesuv. Buchta je v troubě. Moje nervy taky...

Úkol přelepen a napsán znovu. Ondra mi ukazuje svoji dráhu pro kuličky. Moc se mu povedla. Barče se nelíbí, že červená kulička dojede vždy jako poslední, takže se rozbrečí. Home, sweet home.

Jde se svačit. Buchta je ještě teplá, ale jen trošku. Půl plechu padne. Jdeme se oblékat. Naženu všechny do oteplováků, mikin a bund. Mohla bych zůstat s polovinou mančaftu doma, nechce se mi do mrazu. Obětuji to, přemáhám se a jdu taky.

Jdeme všichni na autobus. U zastávky jsou čtyři kanály. Děti hrají přebíhanou. S manželem se k nim připojujeme a blbneme všichni. Je fakt kosa.

Brzdíme rozjeté děti a nasedáme. Jedeme. Domik zavírá oči a věrohodně předstírá spánek, ale když do něj šťuchám, tak se culí. Naštěstí. Nosit v náručí spícího vycpaného Michelina fakt nechci.

Jsme u kostela. Kluci s taťkou jdou do sakristie. Budou ministrovat. Trousí se tam další malí kluci. Mše začíná. Barča s Domikem působí trochu unaveně. Dnes žádné vylomeniny, sedí a koukají. Zázrak. Můžu se soustředit na čtení, které je jak z Pána Prstenů. Ten, syn toho, syna tamtoho. Plno složitých jmen. Dokonce i kázaní vnímám. Otec mluví o změně pohledu. Na první pohled nepříjemná povinnost může být díky změně optiky i VIP výsadou. Jo, i tahle moje „oběť“, kdy jsem se přemohla a šla na mši. Vždyť JÁ jsem ta obdarovaná. Přímluvy. Čte je náš Jindra. Pondělní večerní mše jsou ministrantskou školkou. Dnes je malošků 6 nebo 7 (věkově první, druhá třída, náš třeťák je tam nejstarší) z toho tři ministrují úplně poprvé. Jestli jste chtěli někdy zažít pestrou mši, přijďte v pondělí k nám do kostela. Na závěr mše těm třem prvoministrantíkům celý kostel zatleská. Je to moc milé. Občas se někdo zatoulá, někdo něco zapomene, občas je někoho potřeba někoho popostrčit, ale je to fajn, ze se ti kluci můžou zapojit. Barča se ptá: Už je konec? Kluci se ještě po mši vyfotí i s oběma otci před oltářem. Tolik jich v pondělí ještě nikdy nebylo.

Jede se domů. Děcka poskakují náhle plni energie. Ondra na zastávce hláskuje písmena na plakátech. Kdybychom měli auto, touhle dobou bychom už byli doma. Jenže auto je už týden v servisu. Jindra v autobuse počítá kolik sedadel jsme obsadili, kolik jich tu je, kolik obsadili spolucestující. Pak si dávají s Ondrou příklady. Bára s Domikem si hrají, že řídí autobus. Hádají se o to, kdo bude troubit. Konečně vysedáme.

Doma večeříme buchty a čaj. Taťka hraje na kytaru z Hlaholu. Jindra chce, aby zahrál Babičku Mary nebo Little Big Horn. Poslední písnička, jde se nahoru. Osprchovat, do pyžama, zuby, nachystat hromádku oblečení na zítra a do postele. Pomodlit a spát. Jindra v přímluvách prosí, aby si dnes mohl číst nebo aspoň poslouchat pohádku z CD. Už je pozdě, nic z toho nebude. Dobrou noc.

Chystám večeři pro nás dva. Sedneme do obýváku a pustíme Přátele. Koukneme na dva díly a jdeme taky do hajan.

Ležím v posteli. Dnes nezvykle brzo. Chtěla jsem dělat ještě nějakou grafiku, ale dnes jsem opravdu vyčerpaná. Otvírám knížku a čtu si. Potom děkuji za dnešní den. Kdyby nebylo tolik bojů, tolik zkoušek, kdo má pevnější vůli a nervy. Kdybych měla více nadhledu a trpělivosti,… ach jo. Ale nebylo to tak zlé. Ta mše byla moc fajn (a taky že jsem ji mohla vnímat). Ještě že jsme šli všichni. Bohu díky.

Je 22.00

Zhasínáme a za chvilku usínám.