„Maminko, já bych chtěl draka, ušiješ mi ho?“ když jsem tuhle větu slyšela poprvé, bylo nejstaršímu přes 3 roky, mladšímu rok a kousek a já byla těhotná a zrovna nemocná. A tak v posteli s horkým čajem u ruky a šátkem na krku, jenom v ruce jsem spíchla dva dráčky. Ze zbytků dek a trošky výplně. Nadšení dětí mou námahu zcela převálcovalo, převážilo, rozdrtilo na prach. Úplně mě odrovnalo.  


Střih. Kolem běhají dva nejmladší a přetahují se o draka. Jekot, slzy, řev. Kluci si stěžují, že jim draky roční sestřička pořád bere. Budeme zase šít. Plánuju, vymýšlím. V sekáči nakoupím několik černých trik a tentokrát to bude (pokud se to dá tak nazvat) z měkkého úpletu. Jako hrdá majitelka šicího stroje a hromady nadšení se s i s (opět) rostoucím bříškem nacpu k mašině. Střih je složitější. Strávím nad tím víkend (děti jsou u babičky a dědy) – a to vyrobím draka jen jednoho. Křídla vyztužím ocelovým lankem. Výplň je z odstřižků dek a kousků látky. Nadšení dětí - veliké. Nadšení moje – spokojenost. Časem se ukázalo, že jsem udělala spoustu chyb. Tak například látka ze starého trika není na takové množství přízně stavěna. Nejstarší svého dráčka tahá úplně všude, spí s ním, tahal do školky (do školy si to dal naštěstí vymluvit), na výlety, k babičkám, ... První nás opustila ocelová lanka, která přes látku začala nepříjemně píchat, a postupně i kusy látky v nejvíce namáhaných partiích (krk, ocas, břicho). Navíc už po týdnu vypadal nový drak na letitého stařečka. Mě čekalo spousta zašívání a látání. Všechna ta nedokonalost nemění nic na tom, že tahle „ubohá olezlina" je už skoro dva roky synovou nejoblíbenější hračkou. Na drakovi je už víc nových stehů než původní látky. Přišel čas, abych zase sedla ke stroji.  


V kinech proletěl třetí díl oblíbené pohádky a u nás se schylovalo k příletu třetí generace draků. A tak jsem začala vymýšlet střih, shánět materiál, vymýšlet použitelné výztuže křídel, otevírací tlamičku,… Samozřejmě v odpovídajícím počtu kousků  barevně snadno rozlišitelných. Koupila jsem černou, bílou, červenou a zelenou látku, filc v různých barvách na křídla, oči a ocas, zipy a něco na vyztužení křídel i celých těl. Po večerech jsem stříhala a šila a v noci se mi draci pletli do snů. Při výrobě mi bylo útěchou, že i když výsledné dílo nebude dokonalé a přesně podle mých představ, má přesto velkou naději na úspěch.

A opravdu to úspěch byl. I u malého Dominika, který bez draka odmítá jít spát. Draci přehlušili radost z vysněného lega u nejstaršího Jindry. Barunka dostala dům pro panenky. Panenky jezdí do obchodu na drakovi, na terase jim sedávají draci a občas některé dítě-panenka zmizí v dračí tlamě. Ondra svou vysněnou bílou běsku něžně a pečlivě balí do peřin v novém povlečení s potiskem žhavé lávy - aby nenastydla. Na Boží hod byli draci zvoleni za vhodné zástupce pro žehnání hraček (dva ze čtyr jen kvůli horečkám, které postihly zbytek našich dračích jezdců). Mezi svátky nás bacily uvěznily kompletně všechny doma a tak byl čas na tvorbu a vytunění lexikonu draků, který dostal Jindra k narozeninám. Prasklo na to spousta toneru, papíru, lepidla a času  ale je jedinečný. Žádný další už doufám nikdy nebudu muset dělat. ;-)

Moc se mi líbí ten pocit, když jsou výsledky mého amatérského snažení (postupuji metodou pokusů a omylů – a dělám spousty chyb a přešlapů) přijímány naprosto bez výhrad, s obrovskou vděčností a radostí. Přes všechnu jejich nedokonalost. Líbí se mi to absolutní nadšené přijetí. Opravdové, pravdivé. 


Zablikalo to na mě, jako zrcátkové prasátko. Tak nás vidí Hospodin. Dokonalé (přes všechny naše nedostatky, hříchy, slabosti,...) a milované dílo svých rukou (a Hospodin by přece nevytvořil nějaký zmetek). Své děti. A bere nás se vším všudy. Absolutně. Kompletně.

 

Takový malý odlesk nebe už tady na zemi.