Dostal se mi do spárů kousek země. V mých představách plnil tento proužek půdy náš stůl kvalitní zeleninou a pokrmy dotvářel k dokonalosti lístky nepřeberného množství voňavých bylinek. Dost bylo snění. Teď jaká je realita? 

Napřed bylo nutné vytvořit něco, čemu by se dalo říkat záhon. Pustila jsem se do toho s vervou. Letitá levandule musela ustoupit stejně jako kameny a plastová folie, která byla pod ní. Vše bylo zarostlé travou. Jsem moc ráda, že na naši zahradu není z ulice vidět. Sousedé by se asi divili, neb ve své šikovnosti jsem několikrát zakopla o rýč, málem se natáhla a několikrát skončila na zadku. Záhonky jsme pohnojili a jak počasí dovolilo, zasela jsem první semínka. Špenát své lístky vystrčil ze země poněkud ostýchavě, a i když první várku potloukly kroupy, nějaké dva víkendy jsme měli k obědu lupení. Juch, to jsem měla radost. 

Semínka bylinek jsme seli doma. Každé dítě mělo své dva květináče, které brzy překypovaly bující zelení. Kromě máty. Tam se nedělo nic. Po asi třech týdnech jsme s nejstarším objevili mikroskopickou rostlinku. Jednu jedinou. Ostatní bylinky jsme přesadili ven. To proběhlo bez velkého zájmu ze strany dětí. V následujících dnech koukám, že se rostlinkám venku příliš nedaří. Mno, u pažitky a máty pomohl odkopnutý drn rostlinek od babičky. Máta, kterou jsme seli, putovala také ven, ale jen protože se v květináči usídlily nějaké mušky a dost mě doma rozčilovaly. Zlomila jsem nad touhle mátou hůl. Květináč jsem nechala stát na zahradě s tím, že ho časem zlikviduju. A ejhle, sluníčko učinilo divy a rostlinka nebyla sama. Postupně se objevily další. „Dobře, když se tak snažíš, máš další šanci,“ 

Rajčata jsme dostali od druhé babičky. Za oknem se jim dařilo a přetékaly zelení. Po přesazení pár rostlin do kyblíků mi hned to odpoledne ze dvou rostlin kluci otrhali všechny listy. Zbývající sytě zelené sazenice se i přes mou nejlepší snahu ve velmi krátké době proměnily v seschlé žluté ocásky. Po pár dnech dešťů vypadaly spíš jako sazenice rýže a ne rajčat. A tak jsem zlomila další hůl. Po zmrzlících putoval zbytek sazenic do záhonu. Ten den se manžel pustil do opravy zdi a jedno rajče neúmyslně zmizelo pod hromadou spadlého zdiva. Přežilo. Když jsem sháněla tyčky k rajčatům, zvládla jsem zpustošit nejen část živého plotu, ale i pro ten kousek zeleniny cedit vlastní krev (ne příliš vhodně zvolená veliká pila měla zuby jako žralok a trochu mě rafla). Podcenila jsem boj s růstem „zlodějů“ a tak se ocásky proměnily v mohutné keře. Měla jsem z toho radost, než jsem zjistila, že to taky není ideál. No, srdce zahradníkovo by nad mými pokusy zaplakalo nebo možná puklo smíchy Řekla jsem si, že žádný učený z nebe nespadl, co vyroste, to vyroste.  Pak k mému velkému překvapení koukám, že se na těch nedomrlých mrzáčcích i na rozkošatěných potvorách objevily květy. A tak poctivě zalévám a očekávám, zda ty zelené pidi kuličky změní barvu pokud možno v barevném spektru směrem k odstínům červené. 

Uvědomila jsem si, když jsem se tak dívala na ten zdroj své rozmrzelosti a silných pocitů méněcennosti, jaký je ten Hospodin machr. On to s námi taky nemá lehké. Stavíme se na zadní, tváříme se chcíple či bujíme mohutně a on nás přese všechno nesmírně miluje a opečovává. A nikdy nad námi tu hůl nezlomí. Kdyby všichni na světě, on nikdy. 

Tenhle příběh zatím nemá happy end. Žádná mísa rajčat či orosené mojito s lístky máty nám zatím na stole nepřistálo. Mě to postrčilo k větší pokoře a přijetí faktu, že ne vše je v mých rukou a silách a že to nemusí být vůbec špatné. Takže tak.

A třeba se to taky časem naučím – zahradničit (nikoli „zahrad ničit").