Deska na čtyřech tyčkách. Každý ho doma má. Ještě před nedávnou dobou jsem k tomuto kusu nábytku a jeho potřebě mé pozornosti chovala silné antipatie. Jednou z každodenních nekonečných prací pro maminku (a hlavně jednou z těch prací, jejíchž výsledek má nejkratší možné trvání) je zkulturňování této jídelní plochy (včetně podlahy, spodní strany, boků a nohou stolu, židlí a občas i stěn a stropů – dle dosahu drtivého dopadu). A čím více dětí tím více otisků ruček. A tak jsem za mrmlání drhla (no občas jsem nedrhla, ale to se pak ozval protest ze strany manžela). Časem pod náporem čisticích prostředků, drátěnky a mých útoků ve jménu čistoty započal opouštět naši domácnost lak a zůstávala bílá místa. Co s nimi? Přikrýt ubrusem nepřicházelo v úvahu a plastový ubrus se nám taky neosvědčil. Po přestěhování jsme pořídili větší stůl a ten starý, putoval do zálohy do sklepa. Přišla na návštěvu kamarádka a ptala se po tom našem nedokonalém invalidovi. Když jsem jí vylíčila, jaký osud ho potkal, překvapilo mě její: „Jé, to je škoda.“ Na mou námitku, že už byl škaredý, odvětila: „Právě že naopak.“ Víc jsme o tom nemluvily, ale mi to nešlo nějaký čas z hlavy. 

A pak mi to došlo. Vždyť každý ten škrábanec, každá ta jizva jsou důsledkem milého setkání, toho, že se máme rádi, že jsme rádi spolu, že jsme rodina. Jsou to svědkové pokroků a růstu našich dětí, jejich objevování světa. Stůl byl vlastně jedna z prvních věcí, které jsme na novém (teď už bývalém) bytě smontovali dohromady. Viděl můj křik, ale i moje malá vítězství. Ochutnal nespočet mých kuchařských pokusů (ať už zdařilých či nikoli). Takhle vydřený stůl nenajdete v žádném vyladěném katalogu superstylového nábytku, ten se vyskytuje pouze tam, kde se žije.

A tak dál drhnu stůl a i když mi čerstvé otisky na čerstvě utřeném stole nedělají velkou radost, už přitom tolik neskřípu zuby. Učím se být vděčná.