ajajaj

Mám velmi milosrdnou paměť. Zapomínám. Už nevím, co jsem třeba doma dělala, když jsem měla jen jedno dítě. A tak především sama pro sebe sepisuju podrobný záznam celého našeho dne. Až budou děti větší, ať už bude té práce víc či míň, ať si to pamatuju. Připouštím, že to není typický den, ale v každém dni je tolik proměnných (ať už Dominikův spánek, nálada dětí, nálada moje, manžela, počasí, …), že kdybych měla čekat na typický den, nesepíšu to nikdy. Vlastně to není nic světoborného. Zná to každá maminka. Spousta práce, několik dalších rozdělaných, a řada úkonů, které čekají v řadě. Naštěstí na to nejsem sama. Mám skvělého muže, pro kterého jak péče o domácnost, tak o děti neznamená problém a zvládá ji kolikrát líp než já sama. Co jsme se přestěhovali na domek je to trošku přeskupené v tom smyslu, že se snažím víc toho v domácnosti zvládat sama. Je tu spousta činností, na které si netroufám. Ať už je to kotel, auto, stav garáže, či jiné. Navzdory tomu, co je na mě naloženo (a vlastně to není tak zlé, mohlo by být mnohem hůř - vždyť jsme všichni zdraví) a tomu, že to ne vždy zvládnu s klidem a nadhledem (o trpělivosti ani nemluvím), jsem v tomhle místě, kde teď jsem, celkově vzato moc šťastná. A právě tohle si chci pamatovat.

Je půlnoc
Všichni spí. Začíná další den.

Je půl druhé 
Domik se budí. Beru ho z postýlky, tulí se ke mně, svačí. Usíná. Z vedlejšího pokoje se ozývá solidní řezání. Kdopak to je? Kdopak bude ráno mluvit přes nos? Dominek je v postýlce, uléhám i já.

Je půl čtvrté 
Dominik se budí. Beru ho k sobě. Další sváča. Odvalí se ode mě.

Jsou čtyři 
Uvědomuji si, že jsem zdřímla. Dominik se drží tatínka za ruku. Oba spí. Beru synka a přenáším ho do postýlky.

Je půl páté 
Milostpán je opět vzhůru a dožaduje se pozornosti. Přisaje se a spíme. Já spím.

Je pět 
Domik se vrtí. Stačí mu podat ruku a je klid.

Je pět třicet 
Domik baští. Za chvíli zazvoní budík.

Je pět čtyřicet 
Dominik spí. Zvoní budík. Vyklouznu z postele a jdeme rozjet ten náš cirkus. Dolů ze schodů do kuchyně. Na tác dám dva jogurty s kuličkami, ovocný jogurt, Ondrovi dvojitý termix a talířek s buchtou. Polykám prášek. Nachystám na schody bundy, rukavice a čepice a s tácem valím nahoru. V ložnici rozprostřu u nohou postele piknikovou deku, stavím na ni tác, manželovi stavím na noční stolek jogurt a rozsvítím lampu. Budí se Dominik. Do háje! Naštěstí nebrečí. Vedle v pokoji budím Ondru. Nechce vstávat. Šeptám mu, že má vedle nachystaný termix. Skáče z postele a běží do ložnice. Jindra je tvrdší oříšek. Nechce dát peřinu, vykřikuje, pere se. Drapnu ho a něžně ale neoblomně ho stáhnu z patrovky. Jdeme do ložnice. Už se uklidnil ale sedí a mračí se na jogurt. Kluci a manžel snídají. Domik se na mě směje. Bára spí.

Je šest 
Ondra dojedl a jde si čistit zuby. Jindra se mračí. Venku je mínus osm stupňů. Na hromádce oblečení vyměňuju klukům rifle za oteplováky. Ondra se vrací z koupelny. Pomáhám mu s oblékáním. Jindra se rozčiluje, že mu říkám, aby jedl. Nakonec dojí a jde se čistit. V mezičase stihl položit první milion otázek a lákat k sobě Dominika, který se rozvaluje na posteli. Nedávno povýšil z fáze „válející se šunkoid“ do fáze „plíživý plížič“. Kluci vyčištěni a oblečeni. Jindrovi vyleštěny brýle. Uff. Domik přebalen a převlečen. Jdeme dolů. Bára spí.

Je šest dvacet 
Oblíkáme nákrčníky, čepice, bundy a rukavice. Manžel si chystá oběd do práce. Domik se válí na mezipatře, já sedím vedle něj. Kluci se obouvají. Jindra si bere na záda batoh. Z výšin se ozývá pláč. Bára se probudila. Kluci stojí nachystaní u dveří. Autobus jim jede v šest třicet sedm.

Je šest třicet 
Loučím se s kluky, dostávám pusu a vracím se za Bárou. Vlezeme si do pelíšku, ale Dominik se dožaduje akce. Dostává hračky. Hraji si s ním. Bára se ke mně ňuchňá. Jdeme snídat. Mezi buchtou a jogurtem volí Baru jogurt. Buchta zbyla na mě. Po mírném handrkování sní Bára celý jogurt (Rovnala pečlivě kuličku vedle kuličky a já chtěla její počínání urychlit. Marně.).

Je sedm 
Převlíkám se a i Bára je tomu blízko. Dominikovi se nelíbí zvolený výběr hraček. V pokoji dostává jiné. Taky se mu nelíbí. Dole něco bouchlo. Jdu to zkontrolovat. Jsem srabík – trochu se bojím. Říkám si, že žádný zloděj by nelezl do baráku („Harry, jdu do baráku!“ 😊), kde se svítí a před domem stojí auto. Nikde nikdo. Asi to byly dveře od sklepa. Vracím se nahoru. Stelu postele. Větrám. Okna pěkně dokořán. V pokoji a ložnici. A stáhnout topení. My jdeme do koupelny. Myju umyvadlo od pasty a čistíme si zuby. Kdo zaprskal to zrcadlo takhle vysoko? No radši nevědět. Příležitostně uklidím. Otvírám okno v koupelně, na záchodě a v prádelce a napchám a zapnu pračku. Jdeme dolů. Dole otvírám všechna okna na větračku a jdu nahoru zavírat. Uklidím piknikovou deku, beru tác a scházím dolů. V kuchyni vyklízím myčku. Dominik a Bára si hrají v herně s kostkami. Úřaduju. Kouknu do kalendáře, co nás tento týden čeká. Ondrovy narozeniny, dnes kluky ministrování, ve čtvrtek oční s Jindrou a plavání a v pátek farníček. Telefonuji k dětské doktorce, kdy si můžu přijít pro žádanku na logopedii, kam půjdeme příští týden. Kouknu do lednice a píšu nákupní seznam.

Je devět 
Domik se tváří unaveně. Začíná mrčet. Přebalím, nakrmím, vytáhnu ode dveří kočár před dveře od kuchyně a šup tam s malým kňourem. Trošku povozím, ale synek nevypadá najednou vůbec unaveně. Přestávám vozit a věším na boudu hračku. Ručkama po ní okamžitě vystřelí a začne si štěrchat. Odcházím zapnout počítač a Stiga (externí disk). Otevírám mail a objednávám tisk vizitek pro kamaráda a sepisuju podklady pro kalkulaci na další grafiku, kterou teď dělám. Bára si hraje s koníčky a Dominik usnul. Dnes jsem to měla bez práce. Jdu do sklepa pro brambory. Loupu je a dávám vařit. Polévku a maso máme ze včerejška. Volá kamarádka. Přijde na návštěvu ve čtvrtek. Říkám to Báře. Těšíme se.

Je  deset 
Domik se probouzí. Zkusím ho překecat, aby ještě spal. Deset minut dopoledního spánku je málo. Usíná. Přišla zpráva od manžela, jestli prý odpočívám. Vtipálek. Jdeme s Barčou do prádelny sklidit prádlo. Jsou toho dva koše. Skládám a třídím. Barča sedí na nočníku před zapnutou pračkou a směje se tomu, jak se v ní točí prádlo. Ukládám prádlo do skříní a bojuji s pokušením nechat ten druhý koš na později. Stejně by to za mě nikdo neudělal. Zatnu zuby a jedeme dál. Uklizeno. Jdu dolů pro nůžky a izolepu. Cestou dolů pohled nad okno nad schody – troška plísně. Jako by to nemohlo plesnivět někde, kam dosáhnu. Cestou nahoru pohled na koberec na schodech. Chtělo by to vysát. Do sanitárního dne to musí vydržet. S Bárou balíme dárek pro Ondru. Bára jednou rukou drží izolepu, druhou uhlazuje papír. Hotovo. Jdeme dolů.

Je  třičtvrtě na jedenáct 
Brambory se ubrambořily. Ohřívám polívku a jdeme obědvat. Dominik spí. Bára třikrát vylije polévku. Pak se smějeme, když si v té své vyráchám vlasy. Ach jo. Utřu stůl, utřu si vlasy a jíme. Druhé jídlo. Brambory a špízy. Mňam. Barču bolí noha, a tak nemůže jíst. Aspoň to tvrdí. Pomáhám jí a občas se mi podaří ji přesvědčit, aby si dala do pusy sama.

Je jedenáct dvacet
Jsme po jídle. Bára s knížkou pod paží a nočníkem v druhé odchází zcela nečekaně do obýváku. Když jdu za ní, vyhodí mě. Nechám ji a jdu chystat oblečení. Budí se Domik. Honem ho krmím přesnídávkou. Oblékám Báru, cpu do kombinézy Domika. Bála jsem se řevu, ale směje se tomu. Venku je sníh, svítí slunce a teploměr ukazuje plus sedm stupňů. Nevěřím mu (pere na něj slunko), navlíkám sebe, obouvám Báru, beru kočár s Dominikem a vyrážíme na zastávku. Zamknu a u branky mrknu na hodiny. Máme deset minut. Musíme pohnout. Bára naštěstí poslušně cape vedle kočárku.

Je jedenáct padesát pět 
Přijíždí autobus. Je vysoký (vždycky tu jezdí nízkopodlažní). Naštěstí je na zastávce nezvykle dost lidí. Jsou dny, kdy tu nastupujeme sami. Naše paní sousedka popadne Barču a slečna, kterou už znám od vidění, mi pomůže s kočárkem. Sedm minut cesty a vystupujeme. Přecházíme na tramvajovou zastávku. Mezitím nám ujedou tři tramvaje (stejně byly vysoké). Bára ťape ve sněhu. Přijíždí nízká dvanáctka. Dvě zastávky a vystupujeme. V podchodu se promenáduje holub. Bára za ním peláší. Přemýšlím, jak udělat, aby s námi šel až do školky a já nemusela Báru přemlouvat, ať jde. Nakonec Bára nechá holuba holubem a capká celkem v pohodě. Padá asi jen třikrát.

Je dvanáct dvacet
Jsme před školkou. Kočár nechávám v předsíni, v jedné ruce držím navlečeného panáčka Dominika a druhou se snažím navléct si na boty návleky. Bára mezitím huláká do třídy svoje „kucíííí“. Paní učitelka mi předává tašku s oblečením pro Barču, kterou mi posílá jiná maminka. Kluci mezitím skáčou po šatně. Nepřevlíká se ani jeden. Začínám lobovat. Jindra má naopak punčochy a už si nasazuje bundu. Kalhoty nemůže najít. Stopuju ho a podávám mu kalhoty. Ondra brečí. Nejde mu zapnout bunda. Všichny ostatní děti už odešly. Pokládám těžkého Dominika na lavičku a pomáhám. Na to, aby se zrovna dnes trénovali samostatnost při oblékání, nemám nervy. Jsme oblečeni, jdeme ven.

Je dvanáct třicet 
Míříme na tramvaj. Bára dvakrát padá. Sníh křupe pod nohama. Kluci běhají po trávníku. Naštěstí mrzne, takže i kdyby něco vyšlápli (naše školka je na kraji sídliště, kde o nepořádné pejskaře bohužel není nouze), bude to zmrzlé. Podchod, nástup do tramvaje. Jdeme nakoupit. Moje nervy. Ve snaze předejít sporům, si smi každý vzit jeden malý vozík. Úplně bezproblemové řešení to není. Zarážím právě odstartovaný závod a určuju pravidla hry. Procházíme uličkami. Báře se povede položit ještě prázdný košík na bok. Naštěstí nic nesejmula. Vybíráme z regálů těstoviny, sýr, jogurty a šineme se k pokladně. Bářen košík tlačím spolu s kočárem já. Bára prohlásila těžké a odmítla tlačit dál. Zaplatíme, nacpu nákup do batohu a pod kočár a jdeme na zastávku. Chtěli jít ještě na houpací auta (co se houpou po vhození patřičného obnosu), ale to dnes vynecháme. Na zastávce si dáváme kapsičky s přesnídávkou. Přijíždí autobus. Nový. Ondra skáče radostí. Takovým jsme ještě nejeli. Na zastávce padá na zem nějaký muž, zrovna když nastupujeme. Nějací lidé ho tam zvedají. Chvilka nerozhodnosti, zda také nepomoci. Děti už jsou v autobuse. Nastupuji.

Je třináct dvacet šest 
Odjíždíme. Odpovídám na nepřetržitý tok Jindrových dotazů – Co je tohle, k čemu je tenhle čudlík, proč tohle svítí, proč tohle nesvítí, proč to svítí teď červeně, … V kombinaci s nedobrým pocitem z jejich chování při nákupu jsem trochu podrážděná. Rozdýchávám to nějak a snažím se nevrčet.

Je třináct třicet šest
Vystupujeme. Ondra, Barča i Jindra se válí ve sněhu. Vypadá to, jako by je z toho autobusu někdo vykopnul a oni se rozplácli za zastávkou. Je to ale pouze jejich nadšení ze sněhové pokrývky. Smějeme se. Přecházíme přes cestu a potok a jdeme podél hlavní cesty. Jindra neposlouchá a lítá zběsile sem a tam. Zatím co ostatní jdou na chvilku na zahradu, on jde domů. Bručí. Honím Ondru, Domik se v kočáru nespokojeně vrtí, Bára se válí ve sněhu, Jindra nám mává oknem. Dominik spustil důraznou signalizaci osobního diskomfortu. Předpokládám, že je to hlad. Jdeme domů. Vysvlékáme se, rozvěšuji mokré věci po topení a vytahuji řvoucího Dominika z kočáru. Odstrojím ho a lehám si k němu. Baští. Kolem lítá Bára a Jindra. Autobusový nadšenec Ondra jezdí s autobusem, který dostal k narozeninám o víkendu od babičky a dědy.

Je čtrnáct hodin 
Pobolívá mě zub. Pouštím pohádku. Vybrali si Lociku – Na vlásku. Dobrá volba. Chvilku odpočívám, pak jdu vybalit nákup. Domik se válí po zemi a brouká si.

Je patnáct hodin 
Jdu vařit zítřejší oběd. Zítra a snad i další den budeme mít zapečené makarony se sýrem. Vařím makarony, bešamel a strouhám sýr. Barča přijde mrknout, ale zase odejde. Dominik kňučí, tak putuje do nosítka a pendluje po kuchyni se mnou. Doufám, že to zalomí. Doufám marně. Pekáč putuje do trouby. Uklízím kuchyň.

Je šestnáct hodin
Chystám svačinu dětem. Dominik dojídá přesnídávku od oběda. Nemá dost, tak otvírám další. Jindra s Ondrou jezdí po kuchyni s auty na dálkové ovládání. Z krabice vyrábím garáž – vyřízla jsem na každé straně dveře. Strhává se hádka. Bára chce taky do garáže. Nemá auto, ale jen koně. Dominik se vydal, aby také zasáhl do děje. Z garáže se stává myčka na auta. Bára k malému nadšení kluků myje koně. Dominik se zmocnil dálkového ovladače. Ovladač zachráněn, Domika ucpává Jindra gumovou kačenkou. Hádka propuká nanovo. Bára přechází do ultrazvuku. Cítím se unaveně. Zasahuji. Chystám svačinu na cestu zpět z kostela. Vytahuji pekáč z trouby.

Je šestnáct třicet pět
Přichází manžel z práce. Kluci mu ukazují garáž. Domlouváme se, že dnes na mši půjde jen s klukama. Dominik odpoledne nespal a když by usnul teď, neusnul by pak nějak rozumně večer. Dnes budou kluci poprvé ministrovat. Barča se vztekla (těžko říct skrz co) a ječí. Pomáhám klukům se obléct a odjíždějí. S Bárou probíráme oblečení, co jsme dnes dostali. Bára vybírá, které si nechá a které pošle kamarádce Štěpánce. Dominik si hraje, Bára bere knížku a čte si. Pouštím audioknihu – Vinnetoua. Než to pustím klukům, chci to sama slyšet. Je tu chvilku klid.

Je osmnáct dvacet
Jdeme večeřet. Bára baští sama rohlík s marmeládou a zapíjí džusem. Dominik baští kaši. Doufám, že když se tak nacpal, vydrží spát aspoň do půlnoci. Jsme po večeři. Paběrkuji v kuchyni, zapínám myčku. Jdeme nahoru. Něco je zase špatně, Bára se vzteká. Zasekla se tak, že nemůže přestat. Nechce jít. Odnesu napřed Dominika a vracím se pro ni. Nesu ji do koupelny, kde ji restartuji pomocí studené vody. Intenzita se zmírňuje, řev přetrvává.

Je devatenáct deset
Přichází kluci. (Bára přestala křičet.) Jsou nadšeni. Ministrování se jim líbilo. Líčí mi, co dělali. Ondra držel anténu. Neznalá ministrantské hantýrky se marně snažím rozklíčovat, co to bylo. Přichází manžel. Byla to paténa. Ondra dojídá večeři (rohlík, co baštili v autě – jedeme dnes ve zkráceném módu, jinak večeříme v kuchyni u stolu). Kluci se převlékají, Bára a Dominik už v pyžamkách jsou. Modlíme se. Kluci nejsou zvyklí klečet na kolenou (kecnou si na zadek) a tak svorně celá rodina klečíme po „ministrantsku“. Dominik leží na břiše na zemi a nechápavě k nám zvedá hlavu. Pusu a křížek, zhasnout a spát. Odcházím s Dominikem do ložnice a vedu přes otevřené dveře diskuzi s Jindrou, který se vztekle dožaduje pití. Poté co se uklidní, se smí napít a je klid. Dominik usíná u kojení. Ukládám ho do postýlky. Chystám klukům na hromádku oblečení na zítra.

Je devatenáct třicet šest 
Odcházím z pokoje. Je tma a kupodivu i ticho. V prádelně věším prádlo. Manžel šel chystat večeři.

Je devatenáct padesát 
Jdu dolů. Bereme si večeři do obýváku. Bavíme se, jaký byl den. Manžel pouští audioknihu, kterou si pouštíme na pokračování. Je to detektivka. Posloucháme. Hercules Poirot nezklamal. Moje nejoblíbenější část dne (pokud zrovna nedoháním nějaké resty nebo se nebudí Dominik).

Je dvacet dva hodin 
Jdu se umýt. Manžel šel zkontrolovat kotel. Budí se Dominik a baští.

Je dvacet dva dvacet 
Všichni ležíme v postelích. Děti spí. Ještě si chvilku šeptáme.

Je dvacet tři hodin 
Dominikova další svačina. Usíná. Z pokoje se ozývá pláč. Ondra se vzbudil a má žízeň. Podávám mu láhev s pitím. Usíná. Uléhám. Ondra znovu kňučí. Jdu za ním, ať nevzbudí celý dům. Ticho. Ležím v posteli a modlím se. Děkuji za vše, co nás dnes potkalo. Usínám. Za pár minut začne další den.

PS: a další den jsem našla Dominikovi v puse první zub – příčina jeho špatné nálady odhalena. Oslavili jsme to pěkně pomalým dopolednem.