Před více než třemi měsíci jsem přemýšlela, čím rozbijeme klidnou hladinu nastávajících prázdnin, které jsou pro nás obdobím sucha (programy a kroužky, na které přes školní rok chodíme, nejsou, přátelé a kamarádi jsou různě rozjetí po dovolených nebo babičkách). Ne, že bychom my nikam nejezdili, ale letos kromě několika pár návštěv byly prázdniny opravdu prázdné. A rodinná dovolená byla naplánována až na září.

Je to jednoduché. Stačí jenom něco vymyslet. A tak jsme se do toho dali. Pár sešitů a (ze začátku) trošku izolepy a dva prázdninové deníky byly na světě (pro každého synka jeden). Na internetu lze najít i předtištěné deníky, ale obyčejný sešit nám ponechával větší svobodu. Kluci ze začátku zapomínali, ale pak si na deníky mysleli sami a každou chvilku přišli s tím: „Tohle dáme do deníku.“ Do deníků jsme tak lepili kde co - obaly od bonbonů, pohlednice a dopisy, které nám přinesl pošťák, vstupenky, listy ze stromů, mušle, peří nebo i třeba obrázek fatimských dětí. Na závěr jsme vše doplnili fotkami. Se starším synkem jsme každý večer připisovali i to, co se mu za celý den nejvíc líbilo a on za to pak děkoval při večerní modlitbě. A mě deníky motivovaly, abych každý den vymyslela aspoň nějakou maličkost, kterou by stálo za to zapsat.

A co jsme teda dělali? Chodili jsme na dopravní hřiště, k řece házet kamínky do vody a cáchat se, na kolo, na procházky do lesa, dělali jsme razítka z brambor, vyráběli a posílali pohledy, kreslili štětcem a barvami, vyráběli pruty a lovili ryby (víčka na magnety), pekli bábovky a jiné buchty, slavili svátky a taky narozeniny od Barunky, piknikovali u řeky, obtiskovávali listy ze stromů, brouzdali se v řece a objevovali nové ostrovy, sekali u babičky trávník, hráli si na písku, spali pod širákem i pod stanem, vařili si na vařiči, hledali konkrétní barvy kytek, káceli suchý stromek, vyráběli ruční papír, hledali poklad kapitána Modrovousa, stavěli z dřevěné palety loď s plachtou, kotvou a malinkou vlaječkou a dali jí jméno Maule, stříhali túje, jezdili celá rodina na kolách, zkoušeli vyrobit domácí zmrzlinu, koupali se v bazénku na balkóně, hráli si s plastelínou, sbírali peříčka od holubů, foukali bubliny, vyráběli duhové skvrny (namočením černého papíru do vody, kam jsme nalili trošku bezbarvého laku na nehty), malovali jsme vodovkami, olejem a solí a koukali jak na sebe olej, voda a sůl vzájemně působí, vyráběli vějíře a deštníčky a o víkendech výletovali – ostravská ZOO, zřícenina Vikštejn u Vítkova, Žermanická a Těrlická přehrada, bazén v Bohumíně, k babičce do Zábřeha a k babičce do Bílovce, Brno, Bílsko, Brumov-Bylnice a další. V září jsme vyrazili na cesty a navštívili Gdaňsk, pak strávili týden na Šumavě a dovolenou i deníky zakončili v italském Caorle. 

Je toho opravdu dost a deníky jsou opravdu plné prázdnin. Voní po vylisovaných kytkách a dohromady drží silou vůle a taky díky kilometrům izolepy. Na zadní straně deníku (je ze starých prvňáčkovských sešitů – s cenou ještě v Kčs) je napsáno: Až dosloužím, chci do sběru! Myslím, že naše deníky do sběru nepůjdou. Kluci si v nich rádi listují, a ještě radši jsou, když jim z nich čtu. Ptají se, kdy budeme dělat tohle a to, kdy zase pojedeme tam a tam a taky jak to bylo dál. 

Přiznám se, že dvojité psaní do dvou deníků mě už ke konci mírně unavovalo, ale stálo to za to. A doufám a věřím, že příští červen mě tísnivý pocit z prázdninových dnů už nepřepadne. Protože v tomto případě platí heslo, jaké si to uděláš, takové to máš.