Kdesi daleko v judské zemi stála stará stáj. Pastýři a ovečky, kterým byla domovem a útočištěm za nepříznivého počasí, ti tu nebyli, ale někdo tu přece jen byl. Ve slámě tiše předla máma kočka a kolem ní se batolila tři koťata, ve stáji přežvykoval zadumaný volek a venku se popelila slepička s kohoutkem. Byl večer. Sluníčko už zapadlo, obloha na západě se zbarvila do růžova a na východě se vyhoupl tenký srpek měsíce. Všude bylo ticho. A tu se na obloze rozzářila hvězda a prozářila stíny přicházející noci. Skulinou ve střeše pronikl paprsek světla i do tmavé stáje. Koťata zvedla oči a naráz je měla plné hvězdného svitu. Něco takového ještě neviděla. „Maminko, co je to za hvězdu?“ ptala se zvědavě mámy kočky. „A proč tolik svítí?“ špitla malá kočička. I máma kočka byla udivena. Chvíli hleděla zaraženě na hvězdu a už chtěla odpovědět, když se ozval mručivý hlas: „To je Boží znamení. Nebude trvat dlouho a narodí se Král.“ „Jaký král, strýčku volku?“ pištěla zvědavě koťata. „To jsou jen báchorky,“ ozvalo se nadurděně od dveří. „Vyprávíš o tom skvělém kokoko králi, co já pamatuji! Kdykoli je venku jasno a hvězdy září, hned podle tebe přichází mesiáš kokokoko.“ Volek nervózně přešlápl. „Musíš uznat, bratře kohoute, že taková hvězda tu ještě nebyla.“ „Kokokoko kometa,“ zaprskal kohoutek, „koko kolik se jich už objevilo nad touto zemí a zase odletělo? Moře koko komet. A nejsem tvůj bratr!“ odsekl ještě a stranou tiše dodal „Už taky stárne. A omílá tu svou historku pořád dokola.“ Slepička, která stála nedaleko od něj, se usmála. Dobře věděla, že tyto rozepře jsou mezi jejím druhem a volkem na denním pořádku. Oba se měli ve skutečnosti rádi, ale nikdy si nenechali ujít příležitost toho druhého poškádlit. Co se škádlívá, to se rádo mívá. „Maminko,“ zašeptal černý kocourek, „ty už si někdy takovou hvězdu viděla?“ „Neviděla, můj milý. Takovéto hvězdy jsou velmi vzácné a výjimečné.“ „Ale kohout říkal, že jsou jich moře,“ nadhodil zrzavý kocourek. „Možná jsou jich spousty, ale objeví se velmi zřídka. Je velké štěstí spatřit za celý život třeba jen jednu.“ „Přece ale nepůjdeme spát, když je to taková vzácnost, že ne?“ „A co bys tak chtěl dělat?“ usmála se maminka nápadu černého kocourka. „Vyprávěj nám nějaký příběh.“ „Ano, ano, prosím. Vyprávěj, maminko,“ volala nadšeně ostatní koťata. „Tak dobrá. Pohodlně se usaďte a začneme.“

 

Celý příběh zašlu na požádání emailem ve formátu pdf. Zvířátka v betlémské stáji si vypráví většinou starozákonní příběhy. Zájemci pište do zpráv. Díky