Zraky myšlenky a modlitby věřících se v těchto dnech obrací ke Žďáru a k mladým, kteří se tam setkávají. Mezi sebou i s Bohem. Nejsem mezi nimi. Snažím se sledovat alespoň zprávy odtamtud. Na TV Noe, na signálech... a moc díky za ně.

Před deseti lety jsem tam ale byla osobně. Deset let je dlouhá doba, vzpomínky se pomalu vytrácí. Zůstalo pár fotek, vzpomínek, dojmů ... Ve svědectvích jsme slyšeli a i nyní slyšíme jak se najednou po setkání život účastníků změnil, že se tam rozhodli s Boží pomocí co a jak dál a ono to fungovalo a funguje. Je to možné?

Na setkání jsem jela s děckama od nás z děkanátu, kde jsme nějaké fungující společenství mladých v tom pravém slova smyslu neměli. Pokud nějaké bylo, já se neúčastnila. Nikdo mě nezval a já neměla se potřebu se někam cpát. Možná chyba. Díky tomu jsem jela do Žďáru obrazně řečeno na "lov nových kamarádů". Přiznám se že mě setkání ze začátku dosti zklamalo. Přednášky mě nebavily, naše děcka se rozprchla a já se ve velkém davu sama ztrácela a neorientovala. Co mě nadchlo byla hudba, skvělá atmosféra a úsměvy mladých... Později jsem se přifařila ke skupince ze sousedního děkanátu - už si nevybavím jména a později jsem z nich už nikoho nepotkala, ale díky vám, svitavští - a setkání jsem si začala užívat. Pamatuju si že jsme byli na setkání po diecézích, na koncertech, na ranních chválách... Dny setkání uběhly jako voda v místech původního podia (které bylo kvůli povodním přesunuto k zimnímu stadionu) a jelo se domů.

A co bylo pak? Plná očekávání jsem se vrátila domů - teď už vím jak na to, abych nebyla sama, je to jednoduché. Jenže nic se nedělo. Očekávaný hrom a z nebe hřmící Boží hlas jaksi nikde. Setkání byl skvělý zážitek, ale po návratu domů do starých kolejí jsem byla otrávená, že podobný "převrat" nenastal i v mém životě. Divila jsem se, jak je to možné? Co dělám, Pane Bože, špatně? Uznávám, že jsem se přes očekávání změn k ničemu jinému nedostala. S odstupem času sebekriticky uznávám, že tam byl patrně ten zakopaný pes. A tak se překulil podzim, zima, Velikonoce a blížil se konec školního roku a další prázdniny a vyvstala opět každoroční otázka: čím zacpat volné prázdninové dny. Žádné setkání na obzoru a tak jsem se vydala do Rajnošek (o kterých jsem, jakožto o zemi zaslíbené ;-) poprvé slyšela právě ve Žďáru) na týdenní akci Rajnošky Tour. Když teda Hospodine nechceš nic v mém životě změnit, zkusím to sama;-) A díky Bohu za to. Nejen že jsem tam našla báječné přátele, prohloubila vztah k Bohu v krásných zákoutích Hostýnků, zjistila, že ruku v ruce s Bohem se dějí skvělé věci, že sama daleko nedojdu, našla útočiště...

Dnem, kdy skončí setkání, nesmí skončit nadšení a odhodlání. Nabytá odvaha se svým životem něco dělat se nesmí rozplynout. Bůh je všemohoucí, laskavý a dobrotivý. Pokud budu mít aspoň trochu víry, trochu snahy a vše předložím Hospodinu, vezme tu moji nedokonalou trošku, přemění ji a učiní s ní zázraky. Samo od sebe to nejde.

Držím palce všem účastníkům, aby s Boží pomocí dokázali plody dnešních dnů strávených ve Žďáru využít v dalším životě.