Až se jednou budete sklánět nad postýlkou svého robátka, láskyplně na něj vrkat, rozplývat se nad jeho úžasnými pokroky, asi vás nenapadne, že ta bytost něžně se rozvalující po vaší posteli, je tvor záludný dokonce zlomyslný. Jak jsem na to přišla? Ne, v žádné moudré knize, jak pečovat o děti to nenajdete. Ale existuje kniha, vlastně tři, které by vás mohly zajímat. Jedná se o knížečky anglického autora Simona Bretta Prevítem snadno a rychle první až třetí díl. Žádný čtenář už nikdy nebude takovým rodičem, jakým by byl, kdyby nečetl. Nikdy už na vás nezapůsobí řeči o sladkých andílcích, roztomilém žvatlání, dětských ručkách svírajících váš prst nebo o prvních roztomilých úsměvech. Přesto vřele doporučuji. Dlouho jsem se tak nezasmála! ;-)

Celé dílko je necenzurovaný deníček lidského mláděte, který vám sice neposkytne žádné praktické rady, jak si počínat ve výchovné tísni, zato brzy pochopíte, co je váš (byť třeba budoucí) potomek zač… a že vás má v hrsti. Po poněkud traumatizujícím příchodu na svět (kteroužto zkušenost si rozhodně zopakovat netouží), se začne malé mimino ohromně vyvíjet. Přibývá na váze, přejde na pevnou stravu, zvládne sezení (a padání), začne se pohybovat po domě a dokonce pronese první slovo… Zkrátka seznam je to nekonečný, a příležitostí dělat binec se naskytne nepočítaně. Během toho prvního roku, kterého se staneme svědky, se ovšem vyvíjí i jeho rodiče. Nedělají, pravda, takové pokroky, jako jejich potomek, ale počínají si celkem úctyhodně. V prvních měsících trpí nejrůznějšími naivními iluzemi. Tak třeba se nějakou chvíli domnívají, že když si pořídí miminko, jejich život se celkem ani moc nezmění. Tuhletu drobnou představu jim prevít rychle z hlavy vyžene. Rovněž se domnívají, že si budou moct dál pěkně sobecky užívat života. Není třeba zdůrazňovat, že se těmito sebeklamy nemohou kojit moc dlouho. O to se prevít postará. Pochopitelně ani jemu nejde vše jako po másle. Občas rodičům trvá nemístně dlouho, než se naučí chování přiměřeného lidem v jejich postavení. Dokonce i občas předstírají, že snad mají nad prevítem jakousi moc… k smíchu. Ale prevít vytrvá. Práce to je tvrdá, vyžaduje spoustu trpělivosti, ale když uplyne rok, nemůže si nikdo přát rodiče povolnější a učenlivější. Drazí rodičové se nakonec přece jen dokonale smíří se skutečností, že tuhle rodinu má na povel jen jeden člověk, a to malý prevít. Ten se nezalekne ani potencionálních nepřátel, jako je kočka nebo kniha s mnohoznačným názvem Péče o dítě. Kočka a dítě v jednom bytě nejdou moc dohromady (už jenom kvůli klidu a zdraví té kočky, prevít je nakonec přece jen vychytralejší a zlomyslnější než to ubohé zvířátko;-)), zvláště když po každém jejich setkání dostane číča nemilosrdně naplácáno a mizí ze scény zběsilým úprkem skrz kočičí dvířka pryč z domu do další neutěšené noci bez večeře. S příručkou to nebude tak jednoduché, přesto i díky ní najde způsob jak s rodiči pěkně zamávat. Je jasné, že ji v následujících měsících života bude mít na očích každou chvíli. Sebemenší příznak vývoje se bude sledovat a kontrolovat podle příslušného hesla. Ať už se jedná o popsání milého zvyku vyklápět komukoli na rameno bábovičky zvratků odborným slovem regurgitace, označení prevítova nového stylu řevu, který zaručeně upoutá jejich pozornost, jako „tříměsíční koliku“ nebo o starosti kolem Sociálně Interaktivních Dovedností malého. Když se prckovi zamane je oba hned celé rozklepat, stačí jen prostě vyrukovat s něčím, co nenajdou v rejstříku.

Druhý rok prevíta najdeme zachycený v knížce Kdopak to tady chodí! Prevít osobně zahajuje druhý rok se sebedůvěrou, ale také s jistou obezřetností. Rodiče to sice myslí dobře, ale chce to si je v jednom kuse hlídat. Jakmile se k nim otočíte zády, určitě začnou šít nějakou boudu, a tak je musí pokaždé honem zkrotit jako divou zvěř. Marná sláva, jak jde o rodiče, musí člověk být krutý, aby mohl být laskavý. Druhý rok to jsou výrazné pokroky na frontě řečové a pohybové. Svět okolo skýtá mnohem rozmanitější možnosti, jak dospělé pořádně vytočit, jak jim nahnat pořádný strach a užít si přitom nemálo legrace. Přesto drobné ústrky ze strany dospělých přece jen pocítí a to ať už mluvíme o návratu matky do práce nebo záchodové drezúře. A co teprve hrozba, že by snad na cestě mohl být další prevít?

Třetí kniha, třetí rok. Prevít má už pozoruhodnou dávku manuálního fortelu. Umí jíst lžící – pokud se mu tedy zrovna chce, ale prstíčkama je to větší sranda. Zvládá i hrnek, který je lepší než flaštička s pijátkem, a dá se s ním udělat mnohem větší svinčík. Jeho slovní zásoba obsahuje téměř dvě stě slov – i když jazyk, do jehož některá patří, zatím nikdo nevynalezl. A jak už možná správně tušíte, nových dovedností bude využito k dosažení vznešeného cíle, totiž udělat rodičům ze života peklo. Jenže v této třetí knížce nastává změna. Čtenářova sluchu se dostane i nenápadnému hlásku z lůna, kde se vyvíjí, roste a sílí prevít číslo dvě. A přesto, že ti dva bojují každý za sebe o moc nad rodiči, jeden je pro druhého prostě Hryzoun a druhý pro prvního Dušená šunka, a až postupem času si uvědomí, že by k jejich obapolné hrůze mohli být něco jako sourozenci a ani jeden z nich není v domácnosti pouze dočasně, dokážou v určitých okamžicích spojit své síly a zavařit to rodičům úplně na jiné úrovni. Když neřve jeden, řve druhý, po společném koupání vypadá jejich matka, jako by ji zasáhla přílivová vlna nebo když se oba uculují nad snahou matky o dosažení původní podoby své postavy na rotopedu. Jsou to ovšem jen okamžiky. Mezi Dušenou šunkou a Hryzounem panuje válečný stav.